Boj proti systému. Monolog ženy po smrti, která sarkasticky komentuje, co se v životě nepovedlo

Text je jakousi (potenciální) životní rekapitulací příslušníka této generace. Je monologem ženy z „onoho světa“, nedlouho po smrti, v okamžiku, kdy za ní, již pozdě, přichází její dcera. 

Portrétuje osobu, která byla v mládí levicovým radikálem brojícím proti (na výkonnostních ukazatelích postaveném) kapitalistickém systému a toužícím změnit svět, ve středním věku nicméně budovala kariéru, aby se měla materiálně dobře (bylo jí to však umožněno jen do té míry, do jaké jí to dovolovala muži řízená společnost), a ve stáří, kdy již ideály vzaly za své a ani kariéra se příliš nevydařila, se sarkastickým nadhledem komentuje své bývalé počínání. 

Dalo by se shrnout známým: vanitas vanitatum. Pod textem, který průběžně mění časovou optiku (hrdinka vzpomíná tu na mládí, tu na kariéru, tu na své životní odcházení), jako by neustále běžel spodní proud neodvratně ubíhajícího času. A byť hra trpí některými zkratkovitými, ideologizujícími (levicovými či feministickými) soudy, promlouvá velice naléhavým, melancholickým hlasem.

Režisér Adam Svozil (s dramaturgem Davidem Košťákem) přistoupil ke hře z jiného konce. Rozdělil text mezi tři herečky, z nichž každá představuje jinou životní fázi této ženy – mladou rebelku, pragmatickou kariéristku a zmoudřelou starou ženu. Zapřádá mezi nimi hovory na různá témata (herečky občas přitom představují i jiné figury); hru de facto přestrukturovává do sledu scén s jasně danými situacemi (žena na pohovoru u svého šéfa, diskuse nad umístěním ženy do domova seniorů apod.).

Původní postdramatický „proud slov“ tak získává tradičnější podobu, která je sice pro diváky přístupnější a srozumitelnější, na druhou stranu se ale z textu vytrácí ono pro vyznění určující spodní podloží „byli jsme tu, nebudeme, ale svět půjde dál“. Téma uplývajícího času se Svozilovi občas podaří evokovat jinak, vyvoláním příhodné atmosféry u jednotlivých scén (například když protagonistky vzpomínají nad fotografickým albem, přičemž jako doprovod zní melancholická hudba a na televizních obrazovkách se objevují korespondující záběry z vesnického prostředí) – nikdy se ale nedosahuje intenzity i tíživosti předlohy. 

Režisér inscenaci komponuje do podoby dámského „potlachu“, herečky mezi sebou jakoby jen „kecají“, jejich hovor a vzájemná konfrontace jsou vedeny v rovině neustálého ironizování. Inscenace pak ovšem vyznívá spíš jen jako neškodná zábavná podívaná. 

Problém vyvstává i z jasného věkového a tím i charakterizačního vymezení všech tří figur. Jsou typově vlastně úzce dány, což herečkám neposkytuje příliš velký prostor k variabilitě výrazu – Lucia Čižinská (nejmladší) se převážně jen rozčiluje, Petra Nesvačilová (prostřední) bere vše (při snaze dosáhnout svých cílů) s širokým úsměvem a Natália Drabiščáková (nejstarší) dění neustále uzemňuje svými nemilosrdně jízlivými hláškami.Teprve do závěrečné části inscenace Svozil přemisťuje hrdinčina ostrá prohlášení na adresu systému, její boj proti němu. Jako by tím vypichoval i své téma. Určující jsou však stejně nakonec slova: „Přece byl hezký, ten život. Se všemi těmi nadějemi, které jsem měla, které mě poháněly /.../ Svět bude existovat dál beze mě.“