O tom, že česká próza je na tom dobře, nám literární ceny moc neporeferovaly, třeba letošní Magnesia Litera, která svým hlavním vítězem, Klusákovu monografií o Gottovi, sdělila úplný opak. Ale stačí se podívat trochu citlivěji a detailněji a je to jasné. A daří se tradičně nejen ženskému psaní, v posledních měsících se objevilo i pár silných románů napsaných mužskou rukou.
Pornomagnát za oponou
Třeba Ondřej Hübl a jeho Opona. Román, který se dá zkratkovitě číst jako marný pokus o léčbu jednoho mladického neomarxistického třeštění; v reálu je ale v té třísetstránkové knize daleko víc. Hübl, který má blízko jak k divadlu a filmu, tak k reklamě, ukazuje, že je mistrovský stavitel románové struktury stejně jako vypravěč k pohledání – srovnatelný svým drajvem možná s Jiřím Kratochvilem (jemuž nedávno vyšla novinka Škrtiči bohyně Kálí).
Hübl si bere s gustem odkudkoli cokoli, prvky mysteriózní i dobrodružné, dystopické stejně jako milostné; navenek postmoderna, ale uvnitř klasický, lineárně vedený příběh, nabitý pořádnou porcí děje. A ve finále trojčlenka láska – svoboda – naděje.
Co číst na pláži? Tipy na 28 knižních novinek, které si můžete vzít na dovolenou |
Podobně Petr Stančík v Pravomilovi, románovém portrétu jednoho hrdinného odbojáře. A zas je tu něco navrch: slast z možnosti prodloužit realitu fikcí. Informace o mládí Pravomila Reichla jsou totiž nanejvýš přibližné, a tak se Stančík rozhodl, že si ten čas z přelomu 30. a 40. let vybájí podle svého. Hrdinu pak stylizoval málem jako supermana: znalého a vynalézavého, hýřivého na těle i na duchu. A samozřejmě vždycky na straně nadosobního dobra. Ten román je napsaný jako pyramida, přičemž ze samé špice shlíží na hrdinu i čtenáře starý dobrý bůh, solidně rekonstruovaný pro přítomnou chvíli i všechny chvíle příští.
A do třetice Martin Vopěnka s titulem Poslední stanice Hamburk. Tenhle román zaplnily figury v poločase rozpadu. Trochu těkavé, trochu neurotické; nikdo tady totiž není spokojený – se sebou, s druhým, s globální skutečností, která se řítí do ďáblovy řiti.
Kacířské návraty do minulosti. Nový román Kateřiny Tučkové vyzdvihuje kreativní ženskou neposlušnost |
Vypravěč je na odchodu z nepovedeného manželství. A na té cestě ho odchytne dávný známý ze školních let, nynější pornomagnát, který si sice žije nad poměry, ale zároveň se dusí nereflektovanou homosexualitou. Ti dva se začnou sbližovat přes třetí postavu a tou je pornomagnátova milka. Nová vztahová rovnice sice nemá řešení, ale možná je řešením všechno to filozofující přemýšlení kolem: ať o deštných pralesech, nebo o kryptoměnách.
Obálka knihy Bílá voda.
Ty tři knihy mají něco společné: jednak aktualitu, jež roste samozřejmě z pečlivě ošetřeného dějinného podhoubí, jednak sázku na silný příběh, přímou dějovou linku. A pak ještě něco: radost z vyprávění; živeného někdy spíš emocí, jindy víc rozumem, ale každopádně z vyprávění, které chytne – a nepustí.
Voda, ostrov, Lolita
A ty ženy? Vyloženou příběhovou hostinu nachystala čtenáři Bianca Bellová v novele Ostrov. Tentokrát žádné strastiplné cesty individuace jako v Jezeru nebo v Moně, ale varianta na Marka Pola a jeho Milion, a ještě spíš na Pohádky tisíce a jedné noci. A možná taky na magickorealistické vidění Michala Ajvaze.
Prostě příběhy v příběhu, odbočky a slepá ramena, větvení jednoho košatého příběhového stromu; ostatně v koruně stromu to taky v Ostrově všecko končí. Respektive končí tady mumifikovaný kupec, co původně přijel s dary pro svou někdejší lásku, která ostrovu vládne. Jenže jí vládnou jiní: závislosti a slabosti, lži a bludy. Próza je sice doma ve 14. století, ale k současnosti má blíž, než se zdá.
A dál? Samozřejmě dlouho očekávaná Bílá Voda Kateřiny Tučkové. Kniha-monument, skoro sedm set stránek textu, jehož ústřední figurou je nezlomná, skoro mysticky vymodelovaná řeholnice Evarista. Jejím protipólem je pak zdejší stalinistický hnus po osmačtyřicátém roce, všechny ty režimní surovosti a brutality namířené proti těm, kdo neměli v úběžníku božskou Stranu.
Evarista sice dělá ten román prvořadě ženským, ale v druhém plánu přichází ke slovu taky muž: osvícený kněz, budovatel podzemní církve, která měla vyvažovat tu kolaborující oficialitu – Felix Maria Davídek. I tady slouží dějiny současnosti. A znějí tu základní otázky: třeba proč jsou v církvi u kormidla i v 21. století pořád jenom muži.
Obálka knihy Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie (2022)
A z duchovních výšin k přízemní tělesnosti: Hana Lundiaková a její „Lolita naruby“, novela Co je ti do toho. U téhle autorky (a taky hudebnice) je v hlavní roli vždycky řeč, suverénní a osobitý jazyk nadívaný jedinečnou imaginací, kritickým viděním světa, prožraného konzumem, cynismem a trpností.
Co zbývá? Třeba milostný blesk, který projede matkou-třicátnicí a zasáhne jistého pubertálního mládežníka, dítě ve věku jejího syna. Navenek zavrženíhodné tabu, jenže uvnitř – čirá láska. Spíš než k Nabokovovi má tahle novela blízko ke klasickému kusu postsurrealisty Georgese Bataille Matka: je podobně svobodná a volná, živá a svá.
Krvavá akce nacistů, na kterou se pozapomnělo. Přála bych si, aby se to změnilo, říká spisovatelka Lednická |
Jmenovatel těch knížek je pak společný podobně jako v mužské próze: životný příběh – a jeho ryzí současnost, neodbytná aktuálnost. A dají se jmenovat i další jako Dita Táborská (Černé jazyky), Iva Pekárková (Dům bez zrcadel), Lidmila Kábrtová (Čekání na spoušť), Karin Lednická (Životice) nebo Alena Mornštajnová (Listopád). Schválně, jestli si z těch novinek v Magnesii Liteře a dalších cenách napřesrok některé všimnou...
