Alex je úspěšným prodejcem kokainu. Své působení v tomto oboru však rázně ukončuje, neboť jeho největším přáním je uspět jako autor a interpret rapových písní. Jednu takovou, kde vyjadřuje své rozladění ze světa, právě napsal a hodlá z ní učinit úspěšný titul, tzv. banger. Věří, že jenom tak přesvědčí svou dívku, aby se s ním nerozcházela. K úspěchu však potřebuje, aby na nahrávce hostoval respektovaný umělec jménem Sergei Barracuda.
Ten s účastí souhlasí, avšak požaduje za ni značný finanční obnos, který musí Alex obstarat ještě téhož pátečního večera. Alex takovou částku nemá a spolu s kamarádem Láďou připadne na jediný způsob, jak ji rychle vydělat. Ačkoli si vždy zakládal na kvalitě svého zboží, musí tentokrát jeho zbytek nastavit množstvím náhražkových ingrediencí. Výsledný podřadný produkt chtějí mládenci prodávat pouze nepříjemným lidem s odolnou fyzickou konstitucí, situace se jim však vymkne z rukou.
Alex v závěru řeší dilema: má s pomocí nečestně vydělaných peněz získat vysněné verše od svého idolu, nebo raději nést následky a varovat konzumenty drog před svým nebezpečným zbožím? Ani správné rozhodnutí už však v tomto okamžiku nemusí napravit všechny napáchané škody.
Film ulice
Jak vidno, děj není nejsilnější stránkou filmu Banger. Naštěstí také ne tou nejpodstatnější. Důležitější je energie, kterou film dokáže ve svých podařených momentech vyzařovat: silný je tam, kde baví. Podílí se na tom neokoukané herectví Adama Mišíka a Marsella Bendiga v hlavních rolích, s nadhledem nazíraný svět prodejců a konzumentů drog i nosné režijní nápady.
Ty přitom ani nemusí být nijak složité – míchají-li protagonisté svůj bílý prášek, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, proč scénu neprostříhat záběry z dotčeného večerníčku? A obrázek zkrušeného zlého psa pak spolehlivě signalizuje trable, které zpackaný výtvor působí. Podobně funguje vkládaný obraz postupně destruovaných nemožných bot jisté značky, vyjadřující pocit, který ze sebe Alex právě má; celá záležitost představuje tak bizarní umístění produktu do filmu, že je téměř snesitelné.
„Rap je hudba ulice a chtěl jsem, aby náš film působil jako film ulice,“ vysvětluje režisér, proč se snímek nenatáčel běžnou kamerou, ale na iPhone. I to je občerstvující prvek, který diváky přivádí do těsné blízkosti aktérů a zvyšuje pocit autenticity. Ten ovšem není zase nutné přeceňovat: pětiminutová procházka po skutečné ulici třeba na Smíchově toho o důsledcích užívání drog přece jen poví víc a pravdivěji než naivně vypointovaná filmová moralita.
