Jak dalece je naše chování ovlivněno prostředím, v němž žijeme? To je jedna z otázek, které přináší film Dveře dokořán. Režisér Anthony Minghella ho situoval do jedné z centrálních částí Londýna do oblasti King‘s Cross, která tu symbolicky zastupuje bipolární svět. V těsné blízkosti tu vedle sebe existují temné uličky obklopující nádraží, v nichž se schází sociální spodina a prostitutky, ale i hypermoderní sídla nadnárodních společností.
Právě na velkém projektu demografické regenerace King‘s Cross pracuje hlavní hrdina filmu, architekt Will (Jude Law). Je to úspěšný muž, kterému zdánlivě nic nechybí: jeho firma vzkvétá, miluje svou ženu i dceru. Přesto se cítí osaměle a nemůže se zbavit pocitu, že už to doma nefunguje tak jako dřív.
Hybatelem událostí v jeho životě se paradoxně stane zloděj, jenž mu opakovaně vykrádá kancelář vybavenou luxusní moderní technikou. Will nevítaného hosta sleduje až do jeho bytu a díky tomu pozná jeho matku Amiru, pohlednou válečnou vdovu ze Sarajeva (Juliette Binoche). Vznikne tak zvláštní přátelství, které postupně přeroste v intimní vztah.
Jak se z cizího člověka stane blízký
Minghellův film se pokouší zachytit zdánlivé banality té nejaktuálnější současnosti a jejich prostřednictvím vypovídat o rozpolcenosti dnešního světa. O tom, jak vedle sebe žijí lidé, kteří nemají vůbec nic společného, a přesto si mohou rozumět. A jak naopak ty, kteří obývají společný byt, dělí nekonečná vzdálenost.
Will žije vedle své ženy, nikoli s ní, věnuje všechen čas a energii „revitalizaci“ King‘s Cross, ale se svým odumírajícím manželstvím nic nezmůže. Připadá mu jednodušší hledat lásku jinde než oživovat tu starou - raději se noří do cizích problémů, než by řešil ty svoje. Amiřiny problémy mu navíc imponují, je to imigrantka, která přišla ve válce o muže, sama vychovává svéhlavého syna, bojuje s existenční nouzí, kdysi hrávala na klavír, dnes lidem spravuje šaty, přesto má stále svou hrdost... On má „jen“ problémy s autistickou dcerou a odcizenou manželkou.
Režisér neustále srovnává dva různé pohledy na totéž, vytváří paralelní nebo zdvojené motivy, z nichž skládá mapu mezilidských vztahů determinovaných různými prostředími. Amiřin syn kompenzuje své frustrace tím, že skáče po střechách budov města, kam nepatří a nikdy patřit nebude. Willova dcera se vybíjí ze své abnormální uzavřenosti před okolním světem prostřednictvím velkých dávek gymnastického tréninku. Will se sblíží s imigrantkou z bývalé Jugoslávie, jeho obchodní partner sbírá odvahu, aby pozval na schůzku hezkou černošku, která v jejich firmě uklízí. Amiřin syn ukradl Willovi počítač, v němž měl na fotkách a videozáznamech „celý svůj život“, Will si začal románek s Amirou a „ukradl jí srdce“... Příčiny našeho chování mohou být nerůznější, ale za důsledky svých činů zodpovídáme každý bez výjimky.
Film pohání křehká psychologie postav, jejichž vyznění je sice modelově symbolické, ale na plátně působí velice živě, jako lidé, které denně potkáváme cestou do práce. A právě to bylo režisérovou ambicí, zachytit situace a pocity důvěrně známé, jakkoli ne zrovna příjemné, ale opravdové. Otázky, které klade, nejsou nijak agresivní, přestože mají sociální podtext a citový náboj. Pátrá po tom, jak dobře známe své nejbližší, jak vnímáme cizí lidi a jak se z cizího člověka stane člověk blízký.
Předsudky vůči neznámým lidem, osamělost, obtížná komunikace - ironizující název Dveře dokořán ukrývá ta nejsoučasnější témata, v Minghellově podání a s podporou jeho oblíbených herců (Law s ním natočil Návrat do Cold Mountain a Talentovaného pana Ripleyho a Binoche oscarového Anglického pacienta) je to sice křehká a trochu introvertní, ale emocionálně plnokrevná podívaná.
Právě na velkém projektu demografické regenerace King‘s Cross pracuje hlavní hrdina filmu, architekt Will (Jude Law). Je to úspěšný muž, kterému zdánlivě nic nechybí: jeho firma vzkvétá, miluje svou ženu i dceru. Přesto se cítí osaměle a nemůže se zbavit pocitu, že už to doma nefunguje tak jako dřív.
Hybatelem událostí v jeho životě se paradoxně stane zloděj, jenž mu opakovaně vykrádá kancelář vybavenou luxusní moderní technikou. Will nevítaného hosta sleduje až do jeho bytu a díky tomu pozná jeho matku Amiru, pohlednou válečnou vdovu ze Sarajeva (Juliette Binoche). Vznikne tak zvláštní přátelství, které postupně přeroste v intimní vztah.
Jak se z cizího člověka stane blízký
Minghellův film se pokouší zachytit zdánlivé banality té nejaktuálnější současnosti a jejich prostřednictvím vypovídat o rozpolcenosti dnešního světa. O tom, jak vedle sebe žijí lidé, kteří nemají vůbec nic společného, a přesto si mohou rozumět. A jak naopak ty, kteří obývají společný byt, dělí nekonečná vzdálenost.
Will žije vedle své ženy, nikoli s ní, věnuje všechen čas a energii „revitalizaci“ King‘s Cross, ale se svým odumírajícím manželstvím nic nezmůže. Připadá mu jednodušší hledat lásku jinde než oživovat tu starou - raději se noří do cizích problémů, než by řešil ty svoje. Amiřiny problémy mu navíc imponují, je to imigrantka, která přišla ve válce o muže, sama vychovává svéhlavého syna, bojuje s existenční nouzí, kdysi hrávala na klavír, dnes lidem spravuje šaty, přesto má stále svou hrdost... On má „jen“ problémy s autistickou dcerou a odcizenou manželkou.
Režisér neustále srovnává dva různé pohledy na totéž, vytváří paralelní nebo zdvojené motivy, z nichž skládá mapu mezilidských vztahů determinovaných různými prostředími. Amiřin syn kompenzuje své frustrace tím, že skáče po střechách budov města, kam nepatří a nikdy patřit nebude. Willova dcera se vybíjí ze své abnormální uzavřenosti před okolním světem prostřednictvím velkých dávek gymnastického tréninku. Will se sblíží s imigrantkou z bývalé Jugoslávie, jeho obchodní partner sbírá odvahu, aby pozval na schůzku hezkou černošku, která v jejich firmě uklízí. Amiřin syn ukradl Willovi počítač, v němž měl na fotkách a videozáznamech „celý svůj život“, Will si začal románek s Amirou a „ukradl jí srdce“... Příčiny našeho chování mohou být nerůznější, ale za důsledky svých činů zodpovídáme každý bez výjimky.
Film pohání křehká psychologie postav, jejichž vyznění je sice modelově symbolické, ale na plátně působí velice živě, jako lidé, které denně potkáváme cestou do práce. A právě to bylo režisérovou ambicí, zachytit situace a pocity důvěrně známé, jakkoli ne zrovna příjemné, ale opravdové. Otázky, které klade, nejsou nijak agresivní, přestože mají sociální podtext a citový náboj. Pátrá po tom, jak dobře známe své nejbližší, jak vnímáme cizí lidi a jak se z cizího člověka stane člověk blízký.
Předsudky vůči neznámým lidem, osamělost, obtížná komunikace - ironizující název Dveře dokořán ukrývá ta nejsoučasnější témata, v Minghellově podání a s podporou jeho oblíbených herců (Law s ním natočil Návrat do Cold Mountain a Talentovaného pana Ripleyho a Binoche oscarového Anglického pacienta) je to sice křehká a trochu introvertní, ale emocionálně plnokrevná podívaná.
