Úvodní výstava nové pražské Galerie Smečky se soustřeďuje na Jiřího Koláře a Ladislava Nováka, dva z nejvýraznějších představitelů českého umění druhé poloviny 20. století. Autorkou expozice je Marie Klimešová, která se systematicky zabývá obdobím znovuzrození českého umění na konci padesátých a v průběhu šedesátých let 20. století.
Oba umělci se od počátku šedesátých let přátelili a v minulosti se již několikrát setkali na různých výstavách. V jejich spojení se ukazuje, jak lze čerpat ze stejných či obdobných zdrojů, ale přitom se vydat jinými cestami. Kolář i Novák začínali jako básníci a postupně došli, každý z jiných důvodů, k experimentální výtvarné tvorbě.
Oba našli své vlastní postupy, vycházející z odlišnosti jejich způsobu vnímání skutečnosti, z rozdílných tvůrčích přístupů. Kolář byl analytičtější, rozumovější a systematičtější. Novák vycházel především ze své nevyčerpatelné imaginace a z uplatnění náhody. Kolář objevil množství technických postupů, které nazval například raportáž, konfrontáž, roláž, proláž, chiasmáž, či muchláž, dospěl i ke kolážovaným objektům.
Novák zase přišel na tzv. froasáž, v níž využíval linie vzniklé mačkáním a narovnáváním papíru a obtahoval je tuší či tužkou. Kompozici dotvářel zářivými barevnými tóny akvarelu. Rané pokusy reprezentují třeba tušové kresby do klovatiny nebo kresby kouřem svíčky (fumáže) doplněné perokresbou. Sugestivní jsou tzv. růže trhané z vrstev papíru (stránek časopisů, notových záznamů ad.) i alchymáže vytvářené chemickým rozmýváním reprodukcí.
Fascinující objev
V suterénu je další sál, v němž se setkáme s fascinujícím objevem. Je tu vystavena série koláží ke knížce FIT Prague 1970, chystané ke kongresu překladatelů, který se pak s proměnou politické situace neuskutečnil. Knížka, na níž spolupracoval básník Zdeněk Lorenc s Jiřím Kolářem, šla hned do stoupy. Zachránilo se jen několik exemplářů. Na knížku zapomněli odborníci a zřejmě i sám Jiří Kolář.
Z iniciativy Jaroslava Kořána, ředitele společnosti Gallery, se jednotlivé koláže postupně objevovaly a nyní tvoří na výstavě celek sestavený z několika soukromých sbírek. Jde tu o propojení městských motivů s dalšími prvky. Kolář použil svou starší metodu konfrontací časů a prostředí. Ve vystavených, syrově působících kolážích se prolínají interiéry s exteriéry, architektura s obrazy, vysoké umění s lidovým. Řadu doplňují fotografie koláží, které se zatím nepodařilo objevit.
