Není pochyb o tom, že tvůrci filmu Rytíři nebes chtěli vzdát hold mužům, kteří za první světové války sloužili v Lafayettově letce pod vedením kapitána Thenaulta, ale způsob, jakým to udělali, připomíná spíš medvědí službu. Vznikl totiž snímek, který by mohl docela dobře sloužit jako katalog všech filmových klišé.
Pod nánosem bezpočtu šablonovitých postupů a předvídatelných scén se docela ztrácí bohulibý záměr filmu a pohnuté osudy skutečných lidí se mění v efektní, leč neživotné vyprávěnky z listu paní a dívek. Místo válečného dramatu se servíruje přeslazená limonáda, kterou čepují v každém druhém laciném podniku.
Válka muže proti muži
Hrdinové příběhu - mladí Američané, kteří hodlají pomoci spravedlnosti ve válčící Evropě - se rekrutují podle vzorce známého ze Sedmi statečných: hoch z dobré rodiny touží bojovat jako jeho otec i děd, po tlouštíkovi se zase chce, aby alespoň jednou v životě něco dokázal, zchudlý rančer utíká do války před věřiteli, černošského boxera do boje povolá čest: Francie se ke mně zachovala mnohem lépe než Amerika. Sestava je to taková, aby ve správný okamžik vyplavaly na povrch rasové a sociální předsudky, nad kterými ale stejně nakonec zvítězí boj za společnou věc.
To ale předbíháme, budoucí piloti ještě musí zvládnout povýšenecké chování mazáků a snést od Francouzů nejednu jízlivou poznámku na adresu amerického buranství. Když se přes to přeneseme, dostaneme se i do oblak, kde spolu bojují opravdu velmi historické dvoua trojplošníky. Tyhle záběry mají dobovou patinu i jistý nádech autentičnosti, jsou v nich cítit průkopnické roky letectví i to, že první světová válka byla válkou muže proti muži - i v oblacích.
Jakmile se ale film vrací na zem, proměňuje se ve „válečné omalovánky“, v nichž americký kovboj zachraňuje sličnou francouzskou venkovanku a potomek otrokáře si připíjí na přátelství se synem otroka. Kdyby se film soustředil pouze na válku, letce a létání, mohl možná podat do jisté míry autentický a zcela určitě i dramatický obrázek historických událostí. Jenže tvůrci měli evidentně „větší ambice“ a chtěli nám předvést, že letci jsou také jen lidé, respektive v tomto případě Američané, a mají toho na srdci opravdu hodně. Možná stačí připomenout, že režisér Rytířů nebes, Tony Bill, stál jako producent za vlasteneckými opusy Patriot a Den nezávislosti, a hned budeme mít o intenzitě kýčovitosti, která teče z plátna, konkrétnější představu.
Při vší úctě nesahají Rytíři nebes ani po kotníky Nebeským jezdcům - o desítky let starším, o miliony lacinějším, ale nesrovnatelně pravdivějším. James Franco se může jako létající kovboj mračit do kamery sebesvůdněji, za srdce nás - narozdíl od takového Jiřího Hrzána v Nebeských jezdcích - prostě nechytne.
