Jak je ctitelům anglického výstředníka a držitele šlechtického titulu jasné už z titulu nové desky, Elton John po jedenatřiceti letech navázal na úspěšné album Captain Fantastic And Brown Dirt Cowboy. První, které se v USA ihned po vydání vyhouplo na první místo žebříčku, vydané pět let poté, co zpěvák společně se svým textařem Berniem Taupinem začal dobývat Ameriku.
Zatímco však hlavním motivem první „kapitánské“ desky je selhání, právě vydané album je vlastně historií úspěchu, tedy rekapitulací Eltonovy neobyčejné kariéry a kronikou jejích počátků na druhé straně Atlantiku.
Eltonovy vzpomínky v deseti nových skladbách však díky věcnosti a smyslu pro detail vyznívají překvapivě svěže a jen výjimečně klesnou k uslzenému patosu některých jeho neblaze proslulých písní, mezi nimiž vyniká pocta mrtvé princezně Dianě, nazvaná Candle In The Wind. Muž, který proslul výstřednostmi v oblékání, pódiovými spektákly či svým homosexuálním sňatkem, jednoduše odložil vše, co u něj bývá přehnaně nafouknuté, i svůj klaunský převlek.
Pohlednice od Nixona
Elton John i Bernie Taupin se tu vracejí k vzorům, jež měly na jejich společnou práci v počátcích silný, až určující vliv - v prvé řadě jde nepochybně o debut Music From Big Pink (1968) kapely The Band, která se proslavila po Dylanově boku. Lehce archaický zvuk letošní Eltonovy nahrávky by klidně mohl být datován začátkem 70. let.
Úvodní Postcards From Richard Nixon je výčtem toho, co se dělo v srpnu 1970, kdy přistál s rytmikou v Los Angeles, jakýmsi humorným výkladem dějin podle Eltona Johna: „Richard Nixon byl na kolenou/ poslal tolik lidí za moře... Chtěl vědět, jestli mu ty a já můžeme nějak pomoci...“
Kalifornský klub plný krásných dívek a transvestitů mu po letech připomíná Noemovu archu, kde rozhlasový boss boří nos do sáčku s bílým práškem a italský promotér u baru poklepává kolemstojící po zádech a vypráví vtipy o teplouších.
Elton vzpomíná na návštěvu u mytického Briana Wilsona z Beach Boys, na první dojem z New Yorku i na obtížné doby, jimiž prošel vzájemný vztah s Taupinem, který přirovnává k soudku s prachem. „Kdysi jsme málem zmrzli na Oxford Street, dnes popíjíme víno na jihu Francie...“ vypočítávají společně ve skladbě Old '67, nazvané podle roku, kdy se poznali.
Dinosaurus to přežil
Vymyká se jen poněkud uslzená Blues Never Fade Away - otázka, jak to, že jsme všechny ty kilometrové „lajny“ kokainu, chlast a občasnou nevraživost 70. let přežili právě my dva, a ne Lennon nebo ta jedenadvacetiletá holka, co ji tehdy našli mrtvou v Hollywoodu, je sice efektní, ale nesmyslná.
Elton John dnes v rozhovorech přiznává, že byly doby, kdy se více staral o to, co si navlékne na sebe, než o to, co bude hrát. Jenomže skvěle vystavěné balady i plnokrevné rockové písničky na nové desce posluchači připomenou, že je v rukou zkušeného mistra, který nikdy nepřestal tříbit své skladatelské umění.
Pro punkery z nové rockové generace konce 70. let byl výstřední a poživačný muž v příšerných kostýmech rockovým dinosaurem. „Řekli nám, že časy se mění/ a všechno hezké jednou skončí, ale já jsem pořád tady“ konstatuje ve vzpomínce na tehdejší dobu Elton John s jistým uspokojením, na něž má právo.
V dalším textu pak dodává, že psát písničky je prostě jeho práce - jediná, kterou umí. Album The Captain & The Kid je připomínkou, že tenhle „rockový dinosaurus“ ještě dokáže příjemně překvapit.
