Nejnověji přibyl titul Dnes nepůjdeš do školy. Potkávají se v něm dvě malé hrdinky, a protože se obě jmenují Eva, rozdělí si přezdívky Pipi a Vinnetou.
Lidovky.cz: Co jste radši četla jako dítě: Karla Maye, nebo Astrid Lindgrenovou?
Četla jsem nejdřív Lindgrenovou, pak Karla Maye. A četla jsem náruživě. Ta hodná paní učitelka z knihy Dnes nepůjdeš do školy, ve skutečnosti se jmenovala Milada Hamerská, si toho všimla a odvedla mě do Mahenovy knihovny v Brně. Byl to zázrak, protože měli opravdu hodně knih. Rozhodla jsem se, že to vezmu v polici od A – a přečtu knihovnu celou. Nepovedlo se mi to. Láska ke knihovnám však zůstala. V Lusace jsem se pak zakutala do knihovny diplomatické…
Lidovky.cz: V Lusace? Jak jste se dostala z Brna do Zambie?
Tatínka vyslala léčit do rozvojové země Polytechna, podnik zahraničního obchodu. Údajně chtěli přes humanismus rozšířit socialismus. S nadšením jsme jeli, znamenalo to na chvíli pokoj od komunistů. Ale taky to znamenalo, že si Polytechna nechá dvě třetiny peněz, co otec vydělal. Pamatuji si výlet do pražské Živnobanky. Obdivovala jsem nádherné vitráže. Otec zoufale pronesl: „Tu jsme platili stejně my.“ Prostě takový socialistický obchod s bílým masem…
Lidovky.cz: V Lusace byla dobrá knihovna?
Knihovna byla v daleké zemi a velvyslanecká excelence i chargé d’affaires byli nevzdělaní páprdové, kteří od 60. let místnost s knihovnou nenavštívili – a naštěstí nevytřídili podle direktiv z domoviny. Takže jsem díky nim přečetla ve třinácti Škvoreckého Zbabělce. To se ve mně začalo dít něco zvláštního. Napadlo mě, že fiktivní svět v knize nejen že pobízí představivost, ale je taky důvodem k přemýšlení, co je dobro a co je zlo v člověku. S tím přišla závrať, že vím o přítomnosti jednoho i druhého sama v sobě.
Lidovky.cz: Ta závrať z literatury u vás pořád trvá?
Nejsem vědec, ale literatura není jen zážitková turistika. Literatura je skok oknem do světa, kde poznáváme sami sebe, inspirujeme se a táhne nás to výš. Moje dcera, která v současnosti čte pečlivě svých sedmdesát titulů ročně, mi definovala poruchu soustředění, protože já teď přečtu čtyři knihy do roka a pětadvacet jich odložím po sedmadvacáté stránce… Snad už jsem přečetla dost. Teď už to se mnou půjde jenom z kopce.
Lidovky.cz: Vaše novinka se odehrává ve škole. Měla jste ji ráda?
Na škole jako vzdělávací instituci jsem nemilovala nic. Měla jsem z ní stres. Ekzém, nespavost a nervy, abych obstála. Ovšem na škole jako na místě setkávání jsem obdivovala přátele, žvanění, sdílení, smích a lásku.
Lidovky.cz: Takže ten příběh dvou věrných kamarádek Pipi a Vinnetou z vaší nové knížky má reálný předobraz?
Ano!
Lidovky.cz: Jaké bylo Brno v 70. letech? Píšete mimo jiné o tramvajové zastávce na Pekařské, co se v roce 1976 propadla, a zmizela v ní květinářka Bartošová…
Brno má jednu nevýhodu. Kosmopolitní česko-německožidovský duch první republiky byl po druhé světové válce vystřídán devastací a chátráním, ztrátou hrdosti, nevkusnou korozí, která se táhla až do těch sedmdesátek a dál. Nebýt Divadla Husa na provázku, přejmenovaného na Divadlo na provázku, protože lidi na plakáty připisovali „K“, jakože Husák na provázku, byl by to jen setrvačný pohyb šalinou po vymláceném kolejišti mezi nevkusnými budovami. Ale skvělí byli i výtvarníci Šarbort a Škarohlíd na Petrově, kteří učili děti fantastické věci, nebo Arnošt Neufeld, kantor židovské náboženské obce na Hybešce, který nám představil Pentateuch, i když tím riskoval kriminál.
Lidovky.cz: Takže si Brno přece jen jistého genia loci i za normalizace podrželo…
Ten prostor měl svého potlačeného genia loci. Starák s duchem Johanna Gregora Mendela. Pár století od něj profesor Podlaha, zakladatel moderní chirurgie v Nemocnici u svaté Anny. O ulici výš rodiště Kurta Gödela, autora dvou vět o neúplnosti, matematika, který jako jediný věděl, o čem přemýšlí Albert Einstein. Brno není jen „zatáčka před Vídní“.
Lidovky.cz: A jaké je Brno dneska – ve srovnání s Prahou?
Ve srovnání s Prahou je prostě menší. To znamená, že se v Brně lidé víc znají. To s sebou nese opět pozitiva a řadu negativ. Jedna z těch nevýhod je, že vazby mezi lidmi jsou tak pevné, že se člověk může cítit svázaný. Zajímalo by mě, jestli existují otevřená data o počtu Brňanů, kteří utíkají do Prahy, a zda je toto číslo srovnatelné s počtem Pražanů, kteří prchají do Brna. Každopádně – světový význam Brna i Prahy je, že jsou to v žebříčku všech měst jen takové drobné kapky v moři, ale když vám obě stříknou do očí, tak se jich jen tak nezbavíte.
Lidovky.cz: Vinnetou z vaší knížky vydává školní noviny. V závěru píšete, že jste je opravdu vydávala. O čem jste v nich psala?
Vždyť vám říkám, že ta knížka je víceméně pravda. Naše noviny nám byly po prvním čísle vedením školy nedoporučeny. Kdo to má: žurnalistický elév v první třídě a hned samizdat?
Lidovky.cz: Na konci knihy Pipi zmizí s rodiči v cizině. Vinnetou se rozhodne, že na ni počká. Jak dlouho čekala v reálu?
Dvanáct let.
Lidovky.cz: Ty dvě si hodně psaly. Má Vinnetou od Pipi ty dopisy pořád někde schované?
To si pište! Jeden kufr. Pipi o ten svůj přišla při stěhování v Americe. Dodnes toho lituje.
Lidovky.cz: A vídají se dneska?
Vídají. Většinou o svatbách. Nejdřív těch vlastních, ale teď už nás, doufám, čekají jen svatby našich dětí…
Lidovky.cz: Příběh je i díky ilustracím Galiny Miklínové vizuální, úplný animovaný film není náhodou v plánu?
S Galkou máme v plánu animovat můj příběh z knihy Sára Kalamita. Jsme ve fázi scénáře a uvidíme, jestli přes všechny obživové povinnosti najdeme dost času a dotáhneme to až do kina. Držte nám, prosím, palce.
