Falešné obrazy lidi nosí denně

Trh s uměním prožívá boom. Tím, že se ekonomická situace v České republice zlepšila, vznikla poměrně početná vrstva hodně bohatých lidí. „Někteří si netroufají dát to najevo a své peníze anonymně ukládají do obrazů,“ upozorňuje galerista Vladimír Neubert.

„Po půl roce pak většinou zjistí, že ty obrazy jsou vlastně krásné, a už jsou chyceni. Chtějí si je kupovat dál.“ Nejvíc „letí“ stále umění dvacátých a třicátých let. „Špičkoví kubisté - Kremlička, Čapek, -jistě i pěkný Štyrský by se dobře prodal,“ potvrzuje Neubert. Jeho aukční dům o minulém víkendu utržil přes 40 milionů korun, když vydražil jen Jana Zrzavého za 7 100 000 korun a Fillu za necelých 7 milionů.

Aukce prošla bez excesů, byť se našel jeden host, který dům osočil z prodeje falz. Narážel na problém, který se delší čas řeší veřejně a nyní už i soudně. Než padne rozhodnutí - obě strany podaly žalobu na neznámého pachatele -, ale i poté je v zájmu aukčních domů, aby se co nejlépe proti padělkům chránily.

Původ, čísla, razítka...
Nevěřit lidem z ulice
„Pro důvěryhodnost obrazu je podstatné, odkud se dílo do dražby dostane - zda bylo vystavované a reprodukované, o čemž svědčí razítka, nálepky, záznamy,“ zdůrazňuje Vladimír Neubert. „Existuje ale spousta sběratelů, kteří se například za minulého režimu báli půjčovat své obrazy na výstavy, protože pak by přednostní právo na koupi měla Národní galerie a oni by za obraz, který by chtěli prodat, dostali málo.


V těch případech tyto identifikační prvky chybí.“ Někdy prý důvodem, proč není obraz číslován, může být i to, že malíř, o němž se ví, že má zdánlivě velmi pečlivě vedenou pozůstalost (například Václav Špála) byl šetrný a aby se vyhnul finančnímu úřadu, svůj obraz si prodal nezdaněný - ten je tedy nečíslovaný.

 Dalším signálem k ostražitosti je, přijde-li do galerie neznámý člověk z ulice a nabízí třeba „vzácného“ Fillu. Může to být překupník, zloděj nebo takzvaný bílý kůň, který roznáší falzátorovi jeho padělky. „Před časem dokonce zaměstnávali důchodce. Přišla stařenka nebo starý muž a roztřesenou rukou ukazovali obraz, který údajně měli doma odmalička.

	Jak mít jistotu, že kupujeme originál
	Důvěryhodný zdroj - obraz pořízený z ateliéru, od správce pozůstalosti, umělcovy rodiny. Ověřit identifikační označení - číslování, nálepky a razítka dokládající, kde a kdy bylo dílo vystavováno a kde a jak často reprodukováno. Žádat posudky renomovaných historiků umění, kteří se specializují na daného autora, resp. dané období, píší o něm monografie, jsou kurátory jeho výstav u významných, vysoko ceněných děl vyžadovat až tři expertizy, popřípadě chemicko-technologický rozbor. Nakupovat v aukčních domech, které ručí za dražený obraz v plné výši ceny. V případě pochybností se obrátit na majitele aukční síně, aby doplnil posudky expertů, po případě vrátil peníze. Nekupovat díla od neznámých lidí, může jít o překupníky, podvodníky, roznašeče falz, takzvané bílé koně. Nevěřit historkám o tom, jak obraz visel u babičky celá léta na stěně a držet se hesla „čím lepší legenda, tím míň věřte obrazu“.

V tu chvíli musí nastoupit zavedená praxe - dva, ještě lépe tři expertní posudky, u dražších, významnějších děl i chemickotechnologický posudek,“ říká Vladimír Neubert a připomíná slova Františka Dvořáka: „Čím dokonalejší je legenda, tím míň věřte tomu obrazu.“ 

 Expertizy kunsthistoriků se ostatně u závažných děl nabízených v aukcích vyhotovují pravidelně. Je třeba oslovit odborníka na konkrétní období a daného autora. „Na Šímu žádáme o posudek Petra Wittlicha nebo Jaromíra Zeminu, špálologem je František Dvořák, u něj většinou objednáváme i posudky na Františka Tichého, Toyen posuzuje Karel Srp... Je-li jen stín pochybnosti, objednáváme chemicko-technologický rozbor, nábrusy, elektronický mikroskop... Tady je ale jedno úskalí: Lze analyzovat obrazy starší padesáti, nebo spíš sedmdesáti let. Vychází se mimo jiné z barev, jaké obraz obsahuje: A poslední barvy byly objeveny v roce 1936: zeleň a modř. V těchto případech tedy musí nastoupit kunsthistorik a jeho důvěrná znalost autora.“

Vědomě prodávat padělky je sebevražda
Na otázku, zda může laik vůbec důvěřovat dražbám, je odpověď podle Neuberta jednoznačná: „Pro každou aukční galerii by byla sebevražda, kdyby vědomě prodávala padělky. Žádná ze silné šestky předních aukčních síní si to nedovolí. Na to dávám svůj krk, že nikdo z nás není takový šílenec, aby riskoval dobré jméno svého domu. Pověst je to, od čeho se odvíjí důvěra našich klientů.

Na základě pověsti přijdou nabídnout hezký obraz a na základě dobré pověsti si jiní přijdou obrazy koupit. Pokud se přesto objeví nějaká pochybnost, že obraz, který si někdo koupil, není pravý, ať se obrátí na majitele té aukční síně. On ho buď vybaví kvalitním posudkem, kterému ten člověk bude moci věřit, nebo mu promptně vrátí peníze. Naše galerie ručí v plné výši ceny za každý vydražený obraz.“

 Expertizy mají smysl u dražších děl (za posudek historika umění se platí od 3 do 10 tisíc korun, za chemickotechnologický rozbor od 10 do 20 tisíc). Chemicko-technologické rozbory se provádějí na několika pracovištích - v kriminalistickém ústavu, na Vysoké škole chemickotechnologické, v Národní galerii a na AVU.

 Podle Vladimíra Neuberta se falzum dá poznat. „Kdyby se ale domluvili tři špatní lidé - kunsthistorik, restaurátor a malíř - a chtěli vytvořit padělek, myslím, že by dokázali najít plátno z dvacátých nebo třicátých let a dokázali by použít barvy z té doby podle seznamu příslušného autora, protože většina významných autorů má své barvy, které používali - a kdyby ten malíř byl opravdu dobrý, pak by se jim to mohlo podařit.“