Planeta pokrytá pouští je strategicky významná kvůli nalezištím psychotropního „koření“, bez něhož je nemyslitelné pilotování mezihvězdných letů. Galaktický imperátor zbavil vlády nad Arrakisem mocný rod Harkonnenů a svěřil planetu humánněji orientovanému rodu Atreidů.
Ovšem jenom proto, aby oba rody poštval vzájemně proti sobě, což se také stalo a Harkonnenové si vzali planetu nazpět. Atreidové byli téměř vyhlazeni, přežil však mladý pokračovatel rodu Paul nadaný mimořádnými schopnostmi a jeho matka, příslušnice tajemné ženské sekty Bene Gesserit. Ti nalezli útočiště mezi hrdým domorodým lidem Fremenů.
Autor sci-fi Neff: Proč by nás měl zajímat fenomén Duna. Z příběhu o ‚islámském‘ mesiáši je film za miliardy |
Do druhého filmu si Chalametův Paul Atreides nese tíživý úkol stanout v čele fremenského povstání. Pouštní lidé jej totiž (daleko víc než on sám sebe) považují za mesiáše, jehož příchod očekávají. Podlehli sice v tom směru rafinované vnější indoktrinaci, ale jejich víra není o to menší.
Hlavním zastáncem Paulova mesiášství je fremenský vůdce Stilgar (Javier Bardem), naopak některé mladé příslušnice fremenského osvobozeneckého hnutí celý koncept „bílého spasitele“ vidí značně skepticky. Je mezi nimi i Chani (Zendaya), mezi níž a Paulem nicméně vzniká jiné pouto.
Největším pochybovačem o své vyvolenosti, jak již bylo řečeno, je sám Paul: jeho dilema je ústředním bodem celého filmového příběhu, který dost věrně vychází ze slavné předlohy Franka Herberta.
Paul díky své schopnosti vidět záblesky budoucnosti ví, že jeho mesiášská role s sebou ponese katastrofální následky. Očekávání Fremenů a setrvalá snaha jeho ambiciózní matky jej přesto sunou k budoucím vítězstvím a současnému pádu do propasti.
Pozor na fanatiky
Frank Herbert tvořil fikční svět Duny v 60. letech minulého století – v době vrcholícího dekolonizačního hnutí a také mimo jiné v době, kdy měl premiéru slavný velkofilm Davida Leana Lawrence z Arábie o skutečném rozpolceném „spasiteli“ utlačovaných.
Zfilmovaná Duna. Jak to, že v Hollywoodu prošlo přivlastňování celé arabské kultury? |
Paralely jsou tu zjevné a v době vzniku Herbertovy Duny byly navíc živé. Dnes je příběh Paula Atreida přece jen odtažitější, přesto ale nejde říci, že by témata, jichž se Herbert ve své sci-fi chopil, zcela vyprchala.
Obava, že se boj proti útlaku zvrhne ve fanatismus, je dnes stejně důvodná jako před šedesáti lety. Podobně platí i poznání, že mocní se budou prát za slabší jen do té doby, než získají navrch jejich vlastní zájmy. Ani kult osobnosti nakonec není něčím, co by ze současného světa vymizelo.
Villeneuvův film zachovává původní příběh a lehce podtrhuje to, co je v odkazu Duny stále plně platné, aniž by se však pokoušel o nějakou přehnanou aktualizaci. (Ale ovšemže kdo chce, uvidí v některých scénách politický vzkaz.)
Nicméně redukovat Dunu, jak tu Herbertovu, tak filmovou Villeneuvovu, na politický komentář, by bylo velmi zjednodušující a zavádějící. Odraz našeho světa se totiž promítá do svébytného a uhrančivého fikčního vesmíru, jehož potenciál pro velkolepou filmovou podívanou dokázal Denis Villeneuve využít na maximum.
Duna: část druháUSA, Kanada 2024
Premiéra 29. února 2024 |
Jeho Duna má možná trochu smůlu, že přišla po jiných atrakcích, jako jsou Hvězdné války nebo Hra o trůny, a byť je její předloha starší, může filmová Duna paradoxně působit jako variace na takovéto projekty. I s tímto handicapem si však Villeneuvovo dílo udržuje dostatek originality a jeho melancholicky vyladěný svět je ve výsledku nezaměnitelný s jakýmkoli jiným.
Výprava na planetu Arrakis tentokrát přináší výrazně akčnější podívanou než v minulém filmu a mnohé scény jsou bez nadsázky velkolepé. Samozřejmě je to z velké části zásluha obřích písečných červů, kteří byli už minule postrachem kolonizátorů, a tentokrát se na nich Paul Atreides naučí jezdit (Fremeni to samozřejmě dávno umí).
Timothée Chalametovi lze věřit Paulovu proměnu z nezkušeného mladíka v temnotou pohlcovaného vůdce, i když právě tento ústřední motiv působí v celém filmu zároveň nejopotřebovaněji.
Několikahodinový příchod mesiáše. Jaký je dlouho očekávaný film Duna |
Případné únavě z písečných přesypů účinně předcházejí výlety do světa rodu Harkonnenů, konstruovaného ve stylu chladně kruté monumentality. Vrcholem je tu černobíle provedený gladiátorský boj v aréně, ale silný dojem zanechávají veškerá setkání s tělnatým Vladimirem (Stellan Skarsgard) a jeho příbuznými.
Asi to není tak psychedelický zážitek, jaký s Dunou kdysi plánoval Alejandro Jodorowsky, ale parádní podívanou s jistým přesahem se Denisi Villeneuvovi rozhodně vytvořit podařilo. Druhá Duna dala plné opodstatnění i té první. Třetí už tak nezbytně nutná není, ale je k ní nakročeno a lze se na ni jen těšit.
