Nejprve pár slov k samotnému objektu, v němž je výstava instalována, neboť se jedná o jednu z dominant současné Paříže a stojí za to si ji prohlédnout i bez ohledu na konkrétní obsazení jejích sálů. Fondation Louis Vuitton byla otevřena v roce 2014 po téměř šestileté stavbě na kraji Buloňského lesíka.
Architektem byl skutečně geniální Američan Frank Gehry, který dvoupatrový objekt navrhl, inspirován plachtami námořních lodí, a vytvořil jej z betonu a skla. Srdce Čecha potěší kupodivu i fakt, že se na skleněných částech významně podílela naše firma Sipral. Uvnitř moderního paláce je kromě jiných prostor také jedenáct galerijních sálů různých velikostí. A výstava Basquiat x Warhol, à quatre mains (Basquiat x Warhol, čtyřručně) je obsadila všechny.
Osudové setkání
Na historii setkání Andyho Warhola (1928–1987) a Jeana-Michela Basquiata (1960–1988) si možná vzpomenou ti, kteří viděli film Basquiat, který v roce 1996 natočil umělec z warholovského okruhu Julian Schnabel. Warhola, mimochodem, výborně ztvárnil zpěvák David Bowie. Samozřejmě že filmový děj pracuje s nadsázkou, nelze jej brát jako dokument, nicméně samotný fakt, že tato linka nebyla ve filmu opomenuta, svědčí o významu jejich setkání.
BASQUIAT X WARHOL, À QUATRE MAINSFondation Louis Vuitton, Paříž, do 28. srpna |
K němu nepřímo došlo poprvé už v roce 1981 na slavné stylotvorné výstavě New York / New Wave, na níž byla přítomna díla Andyho Warhola a několika dalších starších umělců v kontextu tvorby tehdejší mladé generace. Tedy i Basquiata, který navíc k výstavě vytvořil slavný vstupní graffiti vizuál.
Osobně oba umělce seznámil a jejich společnou tvorbu nastartoval Warholův galerista Bruno Bischofberger, který věděl jak o Basquiatově obdivu vůči Warholovi, tak o potřebě pop-artového klasika dostat nový impuls k další tvorbě. Stalo se to roku 1982 a od následujícího roku po celá tři léta oba umělci tvořili společně. Scházeli se v ateliéru téměř každý den a jejich díla, kterých je celkem ke sto šedesáti, většinou velkoformátových obrazů, vznikala rukou nerozdílnou. Andy Warhol se mimochodem díky Basquiatově vlivu po dlouhých letech výhradní tvorbě sítotiskem vrátil k ruční malbě, což je dalším zásadním bodem této kooperace.
Iniciátorem pařížské výstavy, která prezentuje zhruba sedmdesát společných děl Warhola a Basquiata plus další desítky kontextuálních exponátů, mezi nimiž nechybí například slavná fotografická série dvojportrétů obou protagonistů v boxerských rukavicích, kterou vytvořil Michael Halsband a jejíž jeden snímek výstava používá jako hlavní vizuál, ale také další dokumenty a výběrově díla spřátelených výtvarníků, z nichž nejznámější je jistě Keith Haring, byl opět Bruno Bischofberger, dnes třiaosmdesátiletý.
Kurátorství se zhostil Dieter Buchhart, rakouský kunsthistorik považovaný za největší evropskou kapacitu na dílo Jeana-Michela Basquiata, jenž byl také autorem basquiatovských výstav, které jsme měli možnost v minulých letech vidět relativně blízko našich hranic, totiž ve Frankfurtu v roce 2017 a ve Vídni v loňském roce.
Loga a graffiti
Na konto své spolupráce s Basquiatem Warhol prohlásil, že ideální obrazy z jejich společné dílny jsou ty, na nichž není poznat, který z tvůrců je autorem kterých částí. Pokud bychom měli prizmatem tohoto výroku posuzovat jejich společnou tvorbu, museli bychom konstatovat, že se příliš nedařila. To je ale samozřejmě značná nadsázka, neboť právě napětí mezi oběma výraznými rukopisy vytváří onu zásadní novou kvalitu.
Ta tkví vlastně ve dvou východiscích, která od sebe dělí desítky let, ale ve skutečnosti pracují s podobnými principy. Warhol jako spolutvůrce pop-artu vycházel z toho, že ve svém díle mimo jiné prezentoval známé vizuální symboly, Basquiat byl zase spoluzakladatelem street artu přeneseného do galerií, tedy svým způsobem vlastně také z populární kultury. Uváděné ovšem v realitě jiné doby.
V jejich společných dílech se tak setkávají například známá loga (filmové společnosti Paramount, nadnárodního koncernu General Electric, olympijské kruhy jako reflexe olympiády v Los Angeles v roce 1984 ad.) nebo popkulturní postavičky (kocour Felix ze začátku minulého století), jež „dodával“ Warhol, s Basquiatovými intervencemi.
Těmi jsou jakoby ležérně nahozené malby à la graffiti, často znázorňující osoby černé pleti, ať už konkrétní (umělcovi hrdinové jazzový saxofonista Charlie Parker nebo boxer Sugar Ray Robinson), nebo symbolické (Basquiat často pracoval i se stylizovaným autoportrétem). V této souvislosti není bez zajímavosti, že Basquiat byl jediný afroamerický umělec, kterého si Warhol takříkajíc „připustil k tělu“, mezi jeho spolupracovníky jinak široko daleko vidíme samé bělochy.
K Basquiatovu rukopisu ovšem patří také textové vstupy, ve formě hesel, jednotlivých slov, ale třeba i jmen dalších jeho oblíbenců z amerického, ale i evropského umění. Nutno dodat, že přestože neměl valné formální vzdělání, jeho inteligence, sečtělost a kulturní orientace byla mimořádná, což vysvítá i z jeho samostatného díla.
Mnohé vystavené exponáty jsou jakýmsi komentářem ke kulturním i společenským událostem v letech 1983–1985, kdy spolu oba umělci tvořili. To se týká – vedle zmíněné losangeleské olympiády – třeba monumentálního desetimetrového plátna Africké masky, k němuž umělce inspirovala výstava Primitivismus v umění 20. století v Muzeu moderního umění v New Yorku v letech 1984–1985, některé sarkastické narážky na herce-prezidenta Ronalda Reagana, anebo, což je jeden z nejzásadnějších exponátů výstavy, třídimenzionální dílo Deset boxovacích pytlů (Poslední večeře).
Na standardní boxovací pytle namaloval Warhol Kristovu tvář z da Vinciho Poslední večeře a Basquiat mnohonásobně připojil slovo Judge (Soudce), další slova i svoje typické logo korunky, které známe z mnoha jeho obrazů. Dílo je komentářem k úmrtí graffiti umělce Michaela Stewarta, který zemřel na následky průběhu zatčení a věznění newyorskou policií, a událost vyvolala ve Spojených státech širokou diskusi o rasově motivované policejní brutalitě.
Výstava ve Fondation Louis Vuitton fakticky končí stylizovaným náhrobkem, který Jean-Michel Basquiat vytvořil v roce 1987 po smrti Andyho Warhola. Přestože už dva roky každý pracoval samostatně, umělec se z této ztráty nikdy nevzpamatoval. Zemřel na předávkování heroinem o rok později, v „zakletém“ věku popkulturních ikon dvaceti sedmi let.
