A to jde jenom o oficiální program samotného 54. ročníku festivalu a spolupracujících institucí. Vedle nich probíhá v různých malých galeriích nebo prázdných obchodech mnoho dalších neoficiálních výstav velmi kolísavé úrovně, jimiž se prezentují různí fotografové, školy či fotokluby.
Labyrint Diany Arbusové
Výstavou, která tentokrát poutá největší pozornost, je ohromná retrospektiva slavné americké fotografky Diany Arbusové, zahrnující 455 jejích ikonických i dosud nepublikovaných fotografií. Nejde o autorčiny dobové originály z padesátých a šedesátých let, jaké se na aukcích mnohdy prodávají za statisíce dolarů, ale o zvětšeniny, které pořídil její bývalý student Neil Selkirk.
Ten jako jediný získal po autorčině smrti právo vytvářet nové zvětšeniny z jejích negativů. Všechna vystavená díla jsou součástí sbírky Maji Hoffmannové, spolumajitelky farmaceutického gigantu Hoffmann – La Roche, významné sběratelky a mecenášky umění a šéfky Nadace LUMA v Arles, v jejímž sídle postaveném podle návrhu Franka Gehryho nevšedně instalovaná výstava probíhá.
Fotografie nejsou seřazeny chronologicky ani tematicky, ale kurátor Matthieu Humery je zavěsil jako jednotlivé snímky na kovové konstrukce a invenčně využil i ohromných zrcadel v zadní části sálu. Vznikl tak labyrint, v němž se diváci místy ztrácejí, ale také objevují nečekané souvislosti, paralely i kontrasty mezi mnohokrát publikovanými díly a fotografiemi, které dosud nebyly zveřejněny a které tvoří asi třetinu expozice.
Arbusová se po začátcích v oblasti módní a reportážní fotografie věnovala především portrétům. Za použití silného blesku fotografovala návštěvníky newyorského Central Parku nebo plesu důchodců, chlapce se cvičným ručním granátem v ruce, jednovaječná dvojčata v identických šatech, stárnoucí filmové hvězdy, ale také zobrazovala transvestity, obry, trpaslíky či mentálně postižené, tedy lidi nějakým způsobem se vymykající z většinové společnosti.
Síla jejích mimořádně sugestivních portrétů, v nichž se fotografovaní většinou dívají přímo do objektivu, je založena na kontrastech mezi rozháraností portrétovaných a statičností a klidem samotných fotografií bez zbytečných formálních efektů. Její díla jsou hluboce prožitá a soucitná při zobrazování osobních katastrof lidí neschopných nalézt východisko z prázdnoty a povrchnosti. Arbusová nebyla chladným pozorovatelem, s portrétovanými navazovala bližší kontakty, osobní krize lidí ze svých fotografií prožívala často jako vlastní dramata.
Jejich tíhu nakonec neunesla a ve svých osmačtyřiceti letech si v roce 1971 vzala život. Záhy se stala legendou americké i světové fotografie. Dosud nejrozsáhlejší autorčina retrospektiva v Arles dokazuje, že její dílo přečkalo všechny módní vlny, které se za více než půl století od autorčiny smrti fotografickým světem převalily, a že jeho síla ani v nejmenším nezeslábla.
Zdevastovaná Amerika Gregoryho Crewdsona
Arbusová bývá řazena díky části svého díla mezi průkopníky subjektivního dokumentu do takzvané Newyorské školy fotografie. K té patří i Saul Leiter, jehož výstava probíhá v Arcibiskupském paláci na hlavním arleském náměstí. Leiter je známý především svými módními snímky a nevšedně komponovanými záběry z newyorských ulic, v nichž od konce čtyřicátých let invenčně využíval barvu.
Méně se ví o jeho malířské tvorbě, v níž převládají abstraktní díla. Výstava v Arles se snaží ukázat Leitera jinak než většina jeho předchozích retrospektiv, proto módní snímky představuje jenom prostřednictvím dobových časopisů ve vitrínách, a naopak dává vedle černobílých a barevných dokumentárních záběrů značný prostor malbám, kresbám či domalovávaným fotografiím.
Ne vždy to ale je k autorově prospěchu: zatímco u malířských děl v duchu abstraktního expresionismu můžeme ocenit nesporné kvality, některé podbízivé ženské akty jsou už za hranicí kýče. Samotné fotografie vynikají spíše po formální stránce skvělým využitím pohybové neostrosti či hlubokých stínů, ale nemají hloubku děl Leiterových současníků Roberta Franka, Williama Kleina nebo Diany Arbusové.
Současné americké hvězdy tentokrát reprezentuje hlavně Gregory Crewdson. Jeho starší barevné inscenované fotografie jsme mohli v roce 2008 vidět na velké výstavě v pražské galerii Rudolfinum. Crewdson v nich za pomoci velkých štábů spolupracovníků s ohromným arsenálem osvětlovací techniky a mnohdy i za herecké účasti slavných hereček a herců vytvářel mysteriózní snové scény, jaké by mohly být součástí některých filmů Nového Hollywoodu. V Arles vystavuje jenom novější fotografie, které většinou vznikly v prostředí ekonomicky zdevastovaných městeček v jeho rodném kraji.
Opět se v nich inspiruje Sigmundem Freudem, Edwardem Hopperem či Davidem Lynchem, prostřednictvím otevřených oken a dveří konfrontuje intimní scény v interiérech s životem v exteriérech, surreálnou atmosféru zdůrazňuje speciálním osvětlením i různými reflexy v zrcadlech. Ale už se opakuje, variuje stejná témata a motivy, excelentní technika stále častěji dominuje nad obsahem, začíná nudit.
Velký prostor pro Asii
Přes všechny výhrady je však letos v Arles více kvalitních výstav než v minulých dvou letech. Patří k nim třeba skvěle vybraná expozice nejlepších fotografií publikovaných v deníku Libération během půl století jeho existence, výstava imaginativních barevných dokumentů Francouzky Dolores Maratové, obsáhlá typologická kolekce snímků rozličných staveb ve Francii od Erica Tabuchiho a Nely Monnierové, černobílé snímky, které pořídila francouzská režisérka Agnes Vardová v roce 1953 při natáčení svého prvního filmu La Pointe Courte, či monumentální multimediální výstava Američanky Carrie Mae Weemsové, podávající mnohovrstevnatý pohled na historii a současnost Spojených států prostřednictvím fotografií, filmů, plastik, obrazů, textů i archivních materiálů (ta ovšem není součástí oficiálního programu).
Nelze také opomenout reprezentativní sbírku portrétních fotografií, která je skvěle instalována v Muzeu Réattu v kombinacích s malbami starých mistrů i Picassových děl. Z řady expozic s ekologickými tématy vyniká velká skupinová přehlídka s názvem Vyrůst, na níž dominují především latinskoameričtí fotografové. Zatímco africká fotografie tentokrát není tak bohatě zastoupena jako dříve (zřejmě v tom hraje roli potupné vyhnání Francouzů z Mali a dalších států), ohromný prostor mají fotografové z Asie. Ti třeba naprosto převládají ve velké expozici Objevy, jejíž kurátorkou je Tanvi Mishraová z Indie.
Tvorba ze střední a východní Evropy bohužel opět zůstala stranou zájmu organizátorů a je reprezentována jenom symbolicky pojatými fotomontážemi Zofie Kulikové. Ještě překvapivější však je skutečnost, že ani letos arleský festival na rozdíl od mnoha filmových, výtvarných či fotografických přehlídek prakticky nereaguje na válku na Ukrajině a do bohatého programu nezařadil jedinou výstavu ukrajinských autorů.
Autor je fotograf a historik fotografie
