Když točil Terry Gilliam Krajinu přílivu, myslel prý na Jana Švankmajera, na Alenku v říši divů, a také na to, že se v novinách stále píše o dětech jako o obětech, s čímž on hluboce nesouhlasí. Tvrdí, že děti jsou tvrďáci a prostřednictvím své fantazie jsou schopny zvládnout situace, v nichž si dospělí nevědí rady a propadají beznaději.
V jeho fantaskní vizi devítiletá dívenka vaří tatínkovi heroin, protože rodič potřebuje své „prázdniny“. Drogu mu podává se stejnou samozřejmostí a ochotou, s jakou by mu jiný dal ampuli inzulinu nebo nitroglycerin. Gilliam ale zcela logicky vysílá signál, že dítě tuhle „drobnou nuanci“ nerozlišuje -táta prostě potřebuje pomoc.
A to jsme jen na samém začátku vyprávění o malé Jelize-Rose, na které je každá fantazie krátká. Peripetie příběhu a jejich vizualizace jsou natolik nadpozemské, že se dají srovnávat snad jen s tím, co je schopna vytvořit dětská mysl, popřípadě několik vyvolených, kteří si dětské vnímání světa dokázali zachovat. Právě jako Terry Gilliam nebo Mitch Cullin, jehož kniha posloužila pro film jako inspirace.
A bude hůř
Kdo projde vstupním testem v podobě výše zmiňované scény, může směle pokračovat dál, komu připadá narkomanská epizodka nepřijatelná, ať si raději ušetří trauma, protože „bude hůř“. Poté co se maminka „nevrátí z prázdnin“, tedy zemře na předávkování, zavrhne JelizaRose otcův nápad pohřbít ji na posteli v plamenech jako královnu Gunhildu a společně se vypraví do babiččina domu na venkově. Místo idylického domečku na ně čeká vybydlená ruina, která ovšem děvčátku poskytne dostatek podnětů pro fantastické hry nejen se čtyřmi hlavičkami panenek Barbie.
Jeliza-Rose se ke svým malým gumovým kamarádkám upne ještě více ve chvíli, kdy se „z prázdnin“ nevrátí ani otec. Ve svém dětském mozku si ale tuto ztrátu nedokáže připustit a dojemně pečuje o mrtvolu jako o živého. Pořád jsme teprve na začátku. Ještě nás čeká jednooká vycpavačka zvířat, zaostalý hoch Dickens, který „plave“ v lánech obilí s ploutvemi, v neoprénu a s potápěčskými brýlemi, mumifikovaná babička a tisíc dalších neuvěřitelných nápadů, z nichž oči přecházejí.
Gilliam nás jednoduše nechává žasnout. Nelze se ubránit pochybnostem, jestli je to všechno ještě v pořádku, jestli už nejsme za hranicí jakési etické a estetické únosnosti. Ale vzhledem k tomu, že nelze určit, kde taková hranice leží, je lepší řídit se citem a instinktem. A z tohoto úhlu pohledu je Gilliamova Krajina přílivu slovem úžasná. Když člověk zapomene na limity, které nás v každodenním životě svazují (brát drogy je špatné, mrtví patří do hrobu a co to dítě proboha celou dobu jedlo?...), tak se dá Krajině přílivu propadnout třeba jako čokoládě, kterou dychtivě ukusujeme s lehkými výčitkami svědomí a všeobjímajícím pocitem blaženosti.
Lze velmi snadno pochopit, proč se Jeff Bridges odmítl nechat zastoupit gumovým panákem a ochotně hrál skoro celý film mrtvolu. Přijít o takové natáčení by byla velká škoda. Nejen kvůli Gilliamovi, který tuhle smršť nápadů musel nějak režírovat a nejspíš to byl velký zážitek, ale i kvůli neuvěřitelné Jodelle Ferlandové v roli Jelizy-Rose. Tohle sotva desetileté dítě předvedlo výkon hodný Oscara. Kombinace emocionálního nasazení, skutečných hereckých kreací (například se čtveřicí kamarádek-uťatých hlaviček) a naprosté přirozenosti dělá z Jelizy-Rose jednu z nejpozoruhodnějších dětských postav, jaké se kdy na plátně objevily.
A přestože už má malá Ferlandová na kontě šestadvacet filmů, člověk se neubrání otázce, jak přežila tenhle. V tu chvíli sám sebe nachytá, protože je evidentní, že právě dítě si s nějakými drogami či mrtvolami prostě nedělalo problém - jednak proto, že „problém“ v dětských očích vypadá docela jinak, a také proto, že Gilliamovi šlo o bezbřehost fantazie, nikoli o perverzi.
V jeho fantaskní vizi devítiletá dívenka vaří tatínkovi heroin, protože rodič potřebuje své „prázdniny“. Drogu mu podává se stejnou samozřejmostí a ochotou, s jakou by mu jiný dal ampuli inzulinu nebo nitroglycerin. Gilliam ale zcela logicky vysílá signál, že dítě tuhle „drobnou nuanci“ nerozlišuje -táta prostě potřebuje pomoc.
A to jsme jen na samém začátku vyprávění o malé Jelize-Rose, na které je každá fantazie krátká. Peripetie příběhu a jejich vizualizace jsou natolik nadpozemské, že se dají srovnávat snad jen s tím, co je schopna vytvořit dětská mysl, popřípadě několik vyvolených, kteří si dětské vnímání světa dokázali zachovat. Právě jako Terry Gilliam nebo Mitch Cullin, jehož kniha posloužila pro film jako inspirace.
A bude hůř
Kdo projde vstupním testem v podobě výše zmiňované scény, může směle pokračovat dál, komu připadá narkomanská epizodka nepřijatelná, ať si raději ušetří trauma, protože „bude hůř“. Poté co se maminka „nevrátí z prázdnin“, tedy zemře na předávkování, zavrhne JelizaRose otcův nápad pohřbít ji na posteli v plamenech jako královnu Gunhildu a společně se vypraví do babiččina domu na venkově. Místo idylického domečku na ně čeká vybydlená ruina, která ovšem děvčátku poskytne dostatek podnětů pro fantastické hry nejen se čtyřmi hlavičkami panenek Barbie.
Jeliza-Rose se ke svým malým gumovým kamarádkám upne ještě více ve chvíli, kdy se „z prázdnin“ nevrátí ani otec. Ve svém dětském mozku si ale tuto ztrátu nedokáže připustit a dojemně pečuje o mrtvolu jako o živého. Pořád jsme teprve na začátku. Ještě nás čeká jednooká vycpavačka zvířat, zaostalý hoch Dickens, který „plave“ v lánech obilí s ploutvemi, v neoprénu a s potápěčskými brýlemi, mumifikovaná babička a tisíc dalších neuvěřitelných nápadů, z nichž oči přecházejí.
Gilliam nás jednoduše nechává žasnout. Nelze se ubránit pochybnostem, jestli je to všechno ještě v pořádku, jestli už nejsme za hranicí jakési etické a estetické únosnosti. Ale vzhledem k tomu, že nelze určit, kde taková hranice leží, je lepší řídit se citem a instinktem. A z tohoto úhlu pohledu je Gilliamova Krajina přílivu slovem úžasná. Když člověk zapomene na limity, které nás v každodenním životě svazují (brát drogy je špatné, mrtví patří do hrobu a co to dítě proboha celou dobu jedlo?...), tak se dá Krajině přílivu propadnout třeba jako čokoládě, kterou dychtivě ukusujeme s lehkými výčitkami svědomí a všeobjímajícím pocitem blaženosti.
Lze velmi snadno pochopit, proč se Jeff Bridges odmítl nechat zastoupit gumovým panákem a ochotně hrál skoro celý film mrtvolu. Přijít o takové natáčení by byla velká škoda. Nejen kvůli Gilliamovi, který tuhle smršť nápadů musel nějak režírovat a nejspíš to byl velký zážitek, ale i kvůli neuvěřitelné Jodelle Ferlandové v roli Jelizy-Rose. Tohle sotva desetileté dítě předvedlo výkon hodný Oscara. Kombinace emocionálního nasazení, skutečných hereckých kreací (například se čtveřicí kamarádek-uťatých hlaviček) a naprosté přirozenosti dělá z Jelizy-Rose jednu z nejpozoruhodnějších dětských postav, jaké se kdy na plátně objevily.
A přestože už má malá Ferlandová na kontě šestadvacet filmů, člověk se neubrání otázce, jak přežila tenhle. V tu chvíli sám sebe nachytá, protože je evidentní, že právě dítě si s nějakými drogami či mrtvolami prostě nedělalo problém - jednak proto, že „problém“ v dětských očích vypadá docela jinak, a také proto, že Gilliamovi šlo o bezbřehost fantazie, nikoli o perverzi.
