Vystudovala učitelství, stala se zapálenou sionistkou a ve 23 letech odjela s manželem do Palestiny, kde začínala prací v kibucu a posléze se vypracovala do nejvyšších pater politiky, stala se izraelskou ministryní práce a posléze zahraničí, nakonec i ministerskou předsedkyní.
Snímek izraelského režiséra Guye Nattiva má ovšem jen sto minut a zaměřuje se proto až na finální, mimořádně významnou etapu v politické kariéře Goldy Meirové. Rozhodovalo se tehdy doslova o bytí a nebytí státu Izrael.
Jomkipurská válka, jak se tehdejší událost zapsala do dějin, zastihla Izrael až nepochopitelně nepřipravený. Země, kde se vláda premiérky Meirové již chýlila ke konci (když se předtím musela vypořádat třeba s tragickou bilancí teroristické akce na mnichovské olympiádě), si nepřipustila možnost, že by na ni zaútočily arabské státy Egypt a Sýrie, i když věděla o shromaždování jejich vojsk. Přesto k útoku 6. října 1973, na největší židovský svátek Jom kipur, došlo. Izrael těsně předtím nevyužil možnosti preventivního úderu na nepřátelském území, z velké části kvůli apelům USA, aby židovský stát neútočil jako první.
Izraelské ztráty byly zpočátku devastující a teprve postupně se podařilo situaci zvrátit – válka skončila 26. října faktickým vítězstvím Izraele a uznáním jeho existence ze strany protivníků.
Vděčná obhajoba
Film, jehož originální název zní pouze Golda, sleduje izraelskou premiérku během těchto extrémně náročných dní, kdy navíc prodělávala léčbu rakoviny. Snímek je formálně rámován následným zasedáním vyšetřovací komise, která po válce zkoumala, proč nebyl Izrael na útok připraven – je ale jasné, že Goldu Meirovou tu nikdo očerňovat nebude.
GOLDA – ŽELEZNÁ LADY IZRAELEUSA, VB 2023 Režie: Guy Nattiv Premiéra 21. 9. |
Filmové převyprávění dramatických událostí je premiérčinou vděčnou obhajobou, ba důstojným pomníkem – zahaleným do oblaků všudypřítomného cigaretového dýmu a příležitostné ironie, které celkem účinně zbavují výsledek přehnaného patosu. Ten by se jinak rozhodně dostavil třeba zásluhou scény, kdy filmová Golda dostává příležitost projevit se jako empatická bytost, když se ztráta na bojišti přímo dotkne její zapisovatelky.
Helen Mirrenová se dokázala po britské královně přesvědčivě převtělit i do izraelské ministerské předsedkyně – maskéři mohli dokonce možná trochu slevit ze snahy o fyzickou podobu, která herečce zbytečně komplikuje přirozený projev. Z dramatického hlediska je tu sice její úloha skromnější než ve slavné Frearsově Královně, i tak ale Mirrenová dobře vystihuje rozličné stránky Goldiny povahy – rozhodnost, kterou musela projevit, ale také její vyjednávací schopnosti a v neposlední řadě její „domáckost“ a lidskost.
Až lehce humorný nádech má líčení Goldina jednání s čerstvým americkým ministrem zahraničí Henrym Kissingrem, který se do Izraele v ony dny vydal a byl klíčovým mužem pro pokračování životně důležité americké podpory.
Portrét, jejž Helen Mirrenová vytvořila, je přesvědčivý, místy jímavý, dotvořený navíc v závěru zcela ústrojně záběry skutečné Goldy Meirové. Tehdy také přichází nejsilnější moment filmu, připravený vším dosud viděným: když Golda v dokumentárním záznamu z následného mírového jednání laskavě žertuje s egyptským prezidentem Sadatem jakožto „babička“ s „dědečkem“. Tady se opravdu dozvídáme něco hluboce pravdivého o realitě politiky.
