Lidovky.cz: Váš románový debut Zulejka otevírá oči se stal literární událostí. Inspirovala jste se osudem své babičky, jde tedy o čistě biografický příběh?
Kniha je postavena na autentickém příběhu mojí babičky, vysídlené na Sibiř. Celé popisované období – od roku 1930 do roku 1946 – i samotná cesta na Sibiř, konkrétní místo, kde žila, to všechno je obrazem jejího života. A samozřejmě také drobné detaily o živobytí ve vyhnanství. Ale jedna zásadní odlišnost je v tom, že moje babička na Sibiř odjela, když byla malá holčička, bylo jí pouhých sedm let, zatímco hrdinka mé knihy Zulejka je dospělá žena. Takže její psychologické vykreslení a pojetí, to je čistá fikce.
Lidovky.cz: Bylo pro vás psaní osobní i u dalších próz, románů Děti Volhy a Vlak do Samarkandu?
Spíš bych řekla, že jsem v knihách zaznamenala události, které zasáhly obrovské množství lidí, celé rodiny v Sovětském svazu. Když píši o hladomoru ve dvacátých letech, popisuji událost, která poznamenala čtyřicet milionů lidí. Všechny mé romány jsou určitou snahou o pochopení předchozích generací.
Střípky rodinných příběhů najdete ve všech mých knihách. V Dětech Volhy jsem analyzovala symptomatiku mlčící generace. Z čeho pramení, že lidé vůbec nemluví o tom, co v Sovětském svazu prožili. Ve Vlaku do Samarkandu píšu o repatriaci hladovějících dětí z Povolží do Uzbekistánu, tato dějová linka se dotýká života mého dědečka, který si takovým způsobem zachránil život.
