Lidovky.cz: V Česku se obvykle za norskou literaturu bere detektivka. Vadí vám tahle zkratka, která nechává všechnu další norskou literaturu posledních dekád trochu ve stínu?
Záleží, jak se na věc díváte. Pokud hledá čtenář detektivku, pak není čeho litovat, protože takový čtenář moje knihy číst stejně nebude. A pokud hledá jiný druh literatury, pak určitě najde. Není třeba se tím trápit.
Lidovky.cz: Čím to, že se na severu moderní detektivce tak daří?
Vůbec nevím. Vy ano?
Lidovky.cz: Možná sever tyhle literární temnoty přitahuje. Ostatně vy máte v češtině tři novely a všechny mají společné právě to: temnou psychologii, odkud roste mizerná mezilidská komunikace, neschopnost, nemožnost nějakého vztahového sdílení – mezi matkou a synem, hrdinkou a její mrtvou přítelkyní, mezi matkou a dcerou. Je to nějaký obecnější problém, který dneska rezonuje v norské literatuře, kultuře, společnosti?
Považuji svoje romány za literaturu, za umělecké dílo – a přeji si, aby v nich čtenář našel svět, který v něm bude rezonovat, nastaví mu zrcadlo a podnítí ho k nějaké změně. A taky k lásce. Myslím, že touhu po hlubokém, opravdovém kontaktu, po tom, aby nás někdo přijal a vzal na vědomí, máme všichni společnou.