Jsou to záběry, které se i po desítkách let dokážou znovu vpálit do paměti: zfanatizované davy Íránců velebící náboženského vůdce Chomejního a věštící smrt Americe, američtí rukojmí se zavázanýma očima nebo žalostné trosky, které zbyly po americké nevydařené záchranné operaci Orlí spár.
Dva dny krát 222
Dění ve vzdálené zemi mimo jiné přispělo k tomu, že se čtyřicátým prezidentem USA stal „pistolník“ Ronald Reagan. Jak se to stalo a jak se vůbec mohlo stát, že se ze zdánlivé výkladní skříně modernizace na Blízkém východě stala na dlouhá desetiletí pevnost islámské teokracie?
Jádrem íránsko-americké krize z přelomu let 1979 a 1980, od níž oba státy nemají oficiální diplomatické vztahy, bylo cosi, co by bylo možné s nadsázkou zprvu nazvat revolučním studentským happeningem. Skupina mladých radikálů se po svržení režimu Muhammada Rezy Pahlavího rozhodla proniknout do areálu americké ambasády v Teheránu.
Původně mělo jít o dvoudenní okupační protest proti americkému imperialismu. Akce, k níž došlo 4. listopadu 1979, se však protáhla na dlouhých 444 dní. Studentům se (časem) dostalo oficiální podpory od nového režimu pod vedením ajatolláha Chomejního a životy více než šedesáti zajatých amerických občanů zřejmě občas visely na vlásku.
Pokusy o jednání dlouho nikam nevedly, ze strany Íránců šlo zřejmě i o jakousi osobní pomstu americkému prezidentu Carterovi. Ten se v jejich očích zdiskreditoval zejména tím, že umožnil svrženému šáhovi, aby v USA podstoupil léčbu rakoviny. Rukojmí tak mohli opustit Írán teprve těsně poté, co démonizovaný Carter (jinak jeden z nejpřesvědčenějších pacifistů v čele Ameriky) opustil svůj úřad.
Archivní materiál v čtyřdílné sérii Rukojmí je bohatý a zahrnuje jak zdokumentované dění v areálu americké ambasády v Teheránu, tak množství souvisejících událostí. Dokument totiž přesvědčivě ukazuje, že zadržení amerických rukojmích nelze pochopit odděleně od mnoha dalších faktů. Historický exkurz například není možné omezit na sedmdesátá léta, ale je nutné se vrátit minimálně do roku 1953, kdy se Američané zásadně podíleli na svržení demokraticky zvoleného premiéra Mohammada Mosaddegha.
A samotný převrat v roce 1979 a nenávist rozhodující části íránské společnosti vůči šáhovi pomohou pochopit svědectví o krutostech šáhova režimu, ale také třeba o opulentních oslavách 2500 let Perské říše v roce 1971, které údajně hodně přispěly k šáhově nepopularitě.
Jak to dnes vidí věznitelé
V paměti utkví i pasáže věnované exilovému období klerika Chomejního, kdy budoucí ikona převratu a pozdější tyran pobýval v zapadlé francouzské vesničce a svými kázáními na magnetofonových páskách rozdmýchával ve své vlasti revoluční nálady.
Ještě působivější ovšem je, že filmaři Joshua Bennett, Maro Chermayeff, Jeff Dupre, Abbas Motlagh a Sam Pollard dokázali přivést před kameru přímé účastníky tehdejšího dění, a to jak z řad amerických rukojmích, tak jejich íránských věznitelů. Vzpomínky Američanů jsou přirozeně silné a u každého z nich trochu jiné, liší se podle podmínek, za jakých byli jednotliví lidé vězněni, i podle jejich povahy.
Opravdu pozoruhodné je ale také třeba setkání s Masoumeh Ebtekarovou, jež tehdy byla radikální studentkou, a díky dětství a mládí strávenému v USA se stala mezinárodní mluvčí celé akce. Tehdejší chování, ale i aktuální komentáře ženy, jež potom byla v letech 2017– 2021 íránskou viceprezidentkou, vyloudí z úst jednoho z rukojmích slovo „bitch“. Samozřejmě je pak zajímavé slyšet, co respondentka odpoví na dotaz dokumentaristů, zda je Amerika stále Velký Satan.
Hodnota této dokumentární série ještě vzrůstá v aktuálním kontextu, kdy svět oblétají fotografie íránských studentek, jež mají stále před sebou snímky ajatolláha Chomejního a jeho nástupce Chameneího. Tentokrát však na ně ukazují vztyčené prostředníky. I ty je potřeba vidět v náležitém kontextu.
