Zmatený Poirot v Benátkách. Bez kvalitní předlohy je hra na slavného detektiva pořádně klopotná

Po titulech Vražda v Orient expresu (2017) a Smrt na Nilu (2022), které vyšly z těch nejslavnějších poirotovských příběhů publikovaných ve třicátých letech 20. století, sáhl tentokrát Kenneth Branagh a jeho scenárista Michael Green po méně známé předloze. Román Viděla jsem vraždu, k němuž se snímek Přízraky v Benátkách (těžko ale říci, proč vlastně) hlásí, vydala Agatha Christie až v roce 1969. Vypráví o dosti ohavné vraždě třináctileté dívky po dětské halloweenské párty, jejíž náhodnou účastnicí byla Poirotova známá, autorka detektivek Ariadne Oliverová. Detektiv následně událost i její dávnější příčiny svým typickým způsobem objasní (aniž by bojoval s nějakými přízraky).

Přízraky v Benátkách si ze zmíněného románu ponechaly všehovšudy jména postav (a to ještě rozličně přerozdělená) a úvodní halloweenskou párty, přemístěnou ovšem z anglického sídla Woodleigh Common do italských Benátek. Ve městě na laguně tráví Poirot penzi a nemá už zájem o žádné vyšetřování. Z této nálady jej vytrhne (zde americká) spisovatelka Ariadne (Tina Feyová), která jej přiměje k účasti na spiritistické seanci. Poirot jí má pomoci odhalit případný podvod, protože sama Ariadne na žádný háček nemůže přijít. Seanci vykonává jistá paní Reynoldsová (Michelle Yeohová), dáma sporné pověsti, a událost se koná v benátském paláci s pohnutou historií.

Anglicky hovořící komunita tam slaví Halloween a hostitelka, operní pěvkyně Rowena Drakeová (Kelly Reillyová), má zároveň příležitost navázat s pomocí paní Reynoldsové kontakt se svou mrtvou dcerou. Ta před časem nešťastně zahynula poté, co její přítel zrušil zasnoubení a ona propadla melancholii. Má se přitom zato, že nešťastnice byla v kontaktu s duchy obývajícími zmíněný palác. Ten je totiž bývalým sirotčincem (!), v němž údajně kdysi pečovatelé nechali při morové epidemii bídně zahynout své dětské svěřence.

Hercule Poirot samozřejmě ani za mák nevěří strašidelným historkám ani nadpřirozeným schopnostem paní Reynoldsové, ovšem po příchodu do tajuplného paláce se sám setkává s úkazy, pro něž nemá vysvětlení, a chtě nechtě se musí ptát, zda tu vystačí s přísnou racionalitou.

Všeho moc škodí

Scenárista Michael Green se do této své poirotovské variace opřel s vervou, která ji bohužel ve výsledku nelítostně zabíjí. Počínaje efektním umístěním do Benátek, které ovšem sehrávají jen úlohu málo věrohodné kulisy nahlížené stereotypně povrchním pohledem.

Snaha Poirota (a diváky) vystrašit a znejistět v duchu mysteriózního thrilleru vyznívá jalově, postav i propletených motivů je přespříliš a příběh nebudí důvěru ani tehdy, kdy už je duchařská hra odbytá. V zásadě sympatický princip postupného překvapivého pointování funguje pouze teoreticky, reálně servíruje jen jedno zklamání za druhým.

Zcela mimo je potom snaha dodat strašidelnému příběhu hlubší rozměr postavou labilního lékaře, který trpí traumatem po setkání s realitou osvobozených koncentračních táborů na konci druhé světové války. Nebo dvojicí sourozenců z Maďarska (zřejmě má jít o Romy), kteří doprovázejí vědmu Reynoldsovou a posléze vyjevují svůj bědný osud.

Kenneth Branagh se může stále spoléhat na své herecké umění i na působivost své verze poirotovského kníru, o mnoho více mu ale tentokrát nezůstalo. Ukazuje se, že bez kvalitní původní předlohy, které by mohli tvůrci zůstat víceméně věrní, je jejich hra na Poirota pořádně klopotná.