Zdeněk Svěrák alias vysloužilý učitel Tkaloun má právě erotický sen. V houpavě jedoucím nočním vlaku, v kupé první třídy potaženém karmínovým plyšem, se mu zjevuje polonahá kolegyně i ředitelka školy s bičíkem dominy.
„Vem si prášek. Hekáš tady, převaluješ se... Neležíš si na srdci?“ uzemní ho jeho žena Eliška v podání Daniely Kolářové. To vám vyprávím jednu noční scénu nového filmu Vratné lahve z osvědčené dílny Svěrák a syn.
Daniela Kolářová, někdejší Doubravka zamilovaná do pasáka krav (Léto s kovbojem), v poslední době hraje převážně semetriky, ledové královny a učitelky všeho druhu. A hraje je skvěle. Paní Kolářová teď sedí vedle mě v klubu Vinohradského divadla. Je trochu nervózní, že nestihla vyluxovat psí chlupy a má doma namočené prádlo. Mluví rozechvěle a tváří se přísně. Lež prý neodpouští a falešné herecké „vopičky“ nesnáší. A hulí jak tovární komín. Ale když se dostaneme na českou politiku, kterou kdysi důvěrně poznala jako poslankyně České národní rady, mluví s velkou vášní.
Chladná a stydlivá ostatně nebyla nikdy. Na svou babičku, obdivovatelku T. G. M., v 50. letech křičela, že Stalin byl nejlepší člověk na světě. A její úplně první role (v karlovarském divadle) bylo malé dítě, které v Císařových nových šatech vykřikne, že král je nahý.
* Zkouším odhadnout, jestli jste opravdu taková, jak působíte - tedy jako žena, která za každé situace všechno zvládne sama. Jste někdy taky bezbranná nebo sentimentální?
No tak podívejte se: My jsme se tuhle koukali večer v televizi na nějaký americký film. Bezvadní herci, hráli tam taky pejsci a prasátko. Můj muž za chvíli povídá: „Ježíš, to je sračka!“ Já věděla, že to není dobrý film, ale mě bavila ta zviřátka. A přesně v tom okamžiku, kdy to bylo vypočítaný, aby ženská jako já brečela, mi začaly téct slzy. Ty káčo, vždyť je to blbý, okřikovala jsem se. Ale brečela jsem dál. Já jsem vděčný divák, zvlášť když jsem unavená. Teď tady spolu sedíme, ale taky jsem unavená. Ráno jsem absolvovala čtyři hodiny těžkého zkoušení, pak jsem slíbila něco v rádiu, honem jsem se vrátila sem, abych na sebe naplácala nějaký líčidla, když mě budete možná chtít fotografovat. Usmívám se, ale uvnitř jsem down. A doma mi zatím všecko stojí, mám namočený prádlo...
* Počkejte, vy ještě namáčíte prádlo? Na to existují programy v pračce, ne?
No... protože jsem měla chřipku. Jsou to samé banality, nic nestíhám. V neděli jsem nestihla vyluxovat. My máme psa, ovčačku. Je chlupatá, a jak byla ta teplá zima a ona ty chlupy letos nepotřebovala, shazuje je. Takže všude sbírám srst a připadám si jako prase.
* Řekla bych, že v poslední době umíte nejlíp vystřihnout role zakyslých, jízlivých žen. Podobnou máte i ve Vratných lahvích. Zdeněk Svěrák prozradil, že některé intimnější manželské věty byly odposlouchány od skutečné paní Svěrákové. Setkala jste se s ní někdy?
Jenom letmo. Ona má takový živý oči, věřím, že je toho z jejich života ve filmu hodně. Zdeněk se mi například svěřil, že scéna, kdy v roztržitosti postaví elektrickou varnou konvici na hořící plynový sporák, se mu skutečně stala. Ale nepřeceňovala bych to, ono to nikdy nebývá doslova. Ta moje paní Tkalounová je zkrátka bývalá učitelka němčiny, je zvyklá všecko organizovat a tohle profesní poznamenání jí zůstane i v penzi.
* Ten film je o partnerském životě plném stereotypů a očekávaných reakcí. „Stav bezvětří“ se tomu tam říká. Nacházela jste v té roli i kousky vlastního života?
Samozřejmě. A protože právě téhle situaci rozumíte, nikdo vám to nemusí vysvětlovat. Ty pocity jsou naprosto totožné: strach o toho druhého, přemýšlení o tom, kdo odejde dřív - to vás do padesáti vůbec nenapadne. Jenže pak vás to najednou začne napadat čím dál častěji.
* V dojemnosti si Vratné lahve nezadají s Koljou. Co dojímalo vás?
Při natáčení už jsem se dojímat samozřejmě nesměla. Ale když jsem četla scénář, vzala mě scéna, kdy říkám Zdeňkovi, že kouřím, protože chci umřít dřív než on. Takhle mi při tom tekly slzy... (předvádí to)
* Uměla byste jako zkušená manželka říct, jakou největší chybu ženy po svatbě dělají?
Když si myslí, že mohou být pánem toho druhého, že budou kontrolovat každou jeho minutu, že to budou mít jako itinerář při závodu. Absolutní kontrolu nezískáte, takže jste nakonec jen směšná.
* Vím, že si nepouštíte novináře do soukromí. Ale máte za sebou docela kuriózní zkušenost: s hercem a režisérem Jiřím Ornestem jste se seznámili už na DAMU, vzali se, měli dva syny, po čtrnácti letech jste se rozvedli a posléze zase vzali. No řekněte sama, nevypadá to jako rezignace na ideály?
Opravdu o tom nechci mluvit. Ale věřte mi, že odpuštění je strašně důležitá věc. Když totiž odpustíte, máte šanci, že se s tím člověkem setkáte znovu, na jiné úrovni. Ale pochopit to musí oba dva.
* Vzletně řečeno. Není to spíš tak, že člověku s přibývajícím věkem začnou být některé věci zkrátka jedno?
Tak... Určitě. Moje babička říkávala: „Až dostaneš rozum, tak si ulevíš.“
Už jako studentka DAMU debutovala ve filmu Soukromá vichřice. V roce 1971 zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde působí dodnes.
* To byla ta babička, na kterou jste v 50. letech křičela, že Stalin byl nejlepší člověk na světě?
Daniela Kolářová (60)
Tady se potkala s Jaromírem Hanzlíkem, s nímž vytvořila oblíbenou hereckou dvojici (Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem...). Její filmy patří i dnes k divácky úspěšným (Na samotě u lesa, Obecná škola...), popularitu získávala i v seriálech (Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města...).
Po revoluci se stala na dva roky poslankyní České národní rady. Učila na DAMU, angažuje se v nadaci Duha. Je vdaná za herce a režiséra Jiřího Ornesta, mají dva syny, Šimona a Matěje.
Tak mi to řekli ve školce, a tak jsem to doma papouškovala před babičkou, obdivovatelkou T. G. Masaryka. Ona pocházela ze Slovenska, uměla dobře maďarsky i německy. A když jsem měla nějaké takovéhle promluvy, tak se k sobě s dědečkem otáčeli a špitali si německy. Ale abych se vrátila k otázce... zkrátka po těch řekněme třiatřiceti začnete přestavovat svůj hodnotový žebříček. To, co pro vás bylo kdysi na prvním místě, se odsune většinou někam úplně dozadu. Začnou být důležité jiné věci.
* Nemluvme tak obecně. Jaké?
Naprosto banálně zdraví. Pak je pro mě strašně důležité, aby si lidi nelhali. Lež nesnesu, v zásadních věcech ji neodpouštím. A dané slovo se má držet.
* Teď promluvila paní učitelka Tkalounová...
No vidíte to... Ale já tyhle věci potřebuju i ve své profesi. Celý život je ode mě vyžadováno, abych přišla připravená a byla všude přesně. Takže mě strašně vytáčí, když to někdo nedodržuje.
* Je pravda, že když jste si kdysi, v osmadvaceti, Jiřího Ornesta brala, Světla Amortová, herečka a zapálená komunistka ve Vinohradském divadle, se vás ptala, jestli nejste sionistka?
To je pravda, nic vymyšleného.
* Co jste jí odpověděla?
Že nechápu, na co se mě ptá. A ona na to, že jsem si vzala Žida. Tak jsem jí řekla, že jsem netušila, že Komunistická strana Československa respektuje norimberské zákony. A co myslíte, že se stalo? Zasmála se tomu a řekla: „Myslíš?“ A tím to kupodivu skončilo. Ona byla tehdy obávanou postavou Vinohradského divadla. Byla velice zlá, protože se jí asi stal nějaký druh neštěstí.
* S Jaromírem Hanzlíkem jste tehdy tvořili slavnou dvojici. A najednou jste spolu přestali hrát. Prý vás rozdělili za trest, protože jste nechtěli vstoupit do KSČ...
To je pravda. Jaromír to tenkrát věděl, ale já ne, neřekl mi to. Najednou jsme ani v divadle, ani mimo divadlo spolu už nehráli. Já měla tehdy dva malé kluky, neměla jsem čas pídit se po důvodech.
* V jednom svém rozhovoru jste řekla: „S mužem jsme strašně chtěli nepěstovat komediantské manýry.“ Co jste tím měla na mysli?
No však to znáte, jak vejde herecká dvojice na recepci nebo na večírek a dělá takový to: „Jéžišmarjá, nazdár! Ty nááádherně vypadáš!!!“ Tenhle svět mě odpuzuje, i když mnoho lidí z branže mi říkalo: Ale to musíš, to k tomu patří... My si s mužem naopak myslíme, že se člověk může chovat normálně. Že tu profesi zkrátka můžete dělat i bez těchhle falešných vopiček.
* Hollywoodský producent Norbert Auerbach řekl nedávno magazínu Pátek, že v Americe se herečky jednou rukou objímají, ale ve druhé za zády drží nůž...
V Hollywoodu to tak asi je a i tady se vždycky najde člověk, který vás nesnáší nebo vám něco závidí. Ale já měla ty dvě děti, takže jsem vždycky měla co dělat a o tohle se zkrátka nestarala. Ono to pramení také z toho, že práce pro herečky je opravdu méně než pro herce, takže můžou vznikat všelijaké rivality. Herectví je divné v tom, že na svůj úspěch máte sama jen malý vliv. A ve filmu nebo v televizi ten konečný výsledek už absolutně nemůžete ovlivnit. Skončí poslední klapka a pak jen tři čtvrtě roku čekáte, jak to dopadne.
* Já vám teď přečtu kousek z recenze Reflexu na desku Jana Budaře. „Bourek“ tam píše: „Herci, tyvoe. Asi budu muset bejt první, kdo to řekne naplno: herci by měli v divadle a ve filmu hrát, co jim kdo napíše, a přestat jednou provždy votravovat. A všichni jsou stejný. Nenávidím svědomí národa amesiášskej syndrom a správňáctví Tomáše Töpfera a moudrost Zdeňka Svěráka a poezii Richarda Krajča a Jiřinu Jiráskovou komplet a nápaditý slovní hříčky Jiřího Macháčka a Tomáše Hanáka a Davida Vávry a vůbec a navrch ještě teďka Jana Budaře a jeho vtipný písničky...“ Co tomu říkáte?
Tak... (je zaražená) nevím. Mindrák? Fakt nevím, kde se to v tom člověku bere, to je kompletní nenávist prostě. Co s tím mám dělat?
* Odmysleme si tu provokaci. Proč by ale vlastně zrovna herci, často afektovaní a přecitlivělí, měli být svědomím národa, jak slýcháme?
Ale přece i lidé z jiných profesí mohou být afektovaní a přecitlivělí. Ale že ten člověk do toho zahrnul jen herce, není fér. Já například poznala v životě pár lidí, kteří se vrhli do politiky a chovali se, jako kdyby nás měli zítra spasit. A herci to nebyli.
* Když zmiňujete politiku - co si dnes vybavíte, když si na dobu svého dvouletého působení v České národní radě vzpomenete?
To bylo v časech kompletního klubu Občanského fóra, ještě se to nerozdělilo na frakce. Vzpomínám si například, jak se mělo hlasovat o tom, zda se zruší poslanecké výhody ještě z komunistické éry. Na chodbě o tom všichni živě debatovali, že jako jasně, že je to tutový, že to za pět minut smeteme ze stolu. Pak přišlo hlasování a co myslíte? Pro zrušení jsme byli čtyři! To byl pro mě první tvrdý náraz na realitu.
* Máte pocit, že jste tenkrát byla naivní?
Asi ano. Ale kdyby naivita měla ten význam, že je člověk čistý, co by na ní bylo špatného? Já měla skutečně představu, že se musí začít čistě. A v tom mě utvrdily dějiny, že když něco začnete špatně, tak to prostě taky špatně skončí. Podívejte se na všechny věci, které dnes řeší soudy. Vleče se to, je to nechutný, hloupý, hnusný, (rozčiluje se) ale nemůžete to prostě od sebe jen tak odvalit.
* Lobbovalo se už tenkrát?
Byli různí začínající podnikatelé, kteří se o to trochu pokoušeli. Do rozpočtového výboru, kam mě nacpali, protože už bylo plno v kulturním, chodili lobbovat například majitelé heren. Rozdávali nám tužtičky a gumičky a chtěli zamontovat jakési výhody do zákona. Jeden pán argumentoval tím, že hrací automaty zvyšují inteligenci! To jsem se teda fakt naštvala. Ale to byl teprve začátek. Později už se to neodehrávalo na výborech a určitě se taky nerozdávaly nějaké tužtičky. Ale u toho já už zaplaťpánbůh nebyla.
* Jednou jste řekla: „V životě jsem neviděla pohromadě tolik hloupých chlapů jako v politice.“ Připadala vám politika jako mužská hra?
Je to tak. Oni si to právo usurpují, chtějí, aby to byl jejich svět. Například mě strašně rozčilovalo už tenkrát, počátkem 90. let, když poslanci za moravskou stranu vytáhli téma potratů. A ještě do těch potratů zamontovali Moravu, jako že doplácí na Čechy. A je zajímavé, že nejvíc aktivity proti potratům pořád vyvíjí pan poslanec Karas. Samozřejmě že se mužský k tomu taky musejí vyjádřit. Ale v první řadě je přece v té situaci žena! A v tomto duchu ta mužská rozhodnutí vždycky nakonec smetou nějaký třeba velice rozumný návrh. Já jsem politiku dělala dva roky, bydlela jsem tenkrát na Malé Straně a chodila všude pěšky. A cestou jsem se vždycky stavila ve svatém Mikuláši, porozprávět si. Prosila jsem Pánaboha, abych nezblbla. Protože v politice během půl roku lidi zešílí. Všichni vám říkají „pane poslanče“, všichni od vás hned něco chtějí, chodí za vámi lobbisté. A poslanec má skutečně všude přednostní právo, může navštěvovat ministerstva, úřady, všude mu musejí vyjít vstříc, má přístup k informacím - no a z toho najednou začnete mít pozvolna pocit moci. Najednou si připadáte důležitý, já na to koukala jak blázen, jak začali nosit ty obleky, ačkoli tam všichni nejdřív přišli jako holý zadky.
* Ty obleky, to by asi nebylo to nejhorší...
To samozřejmě odpustíte, když se někdo fintí. Horší je, že se něco stane v tý hlavě!
* Přišla jste jako poslankyně o nějaké ideály?
Absolutně jsem přišla o ideály. Já si například myslela: Tady se přece té demokracii musí dařit. Jednak tu už jednou byla. A pak, tady se tolik čte, čili nejsme blbej národ. Vybavila jsem si, kolik lidí za totáče stávalo fronty na knížky. Panebože, to bylo zklamání! Právě v těch prvních dvou letech se všechno, co se týkalo kultury nebo vzdělání, smetlo pod stůl. Dokonce se tomu posmívali, jako by důležité byly jenom ekonomické věci.
* Předpokládám, že jste politiku nepřestala sledovat. Je to dnes podle vás horší, nebo lepší než v těch 90. letech?
No asi horší. Protože ti lidé se v tom už takzvaně naučili chodit. Podívejte, já tam ty samé obličeje vidím pořád. A už to mají prostě „ložený“, protože politika, to je úžasné živobytí. Naprosto vás to vzdálí realitě, nemáte tušení, jak žijí normální lidi. Takže potom řešíte úplný ptákoviny, nebo zase na druhé straně děláte populistická rozhodnutí, zvláště před volbami.
* Dospěla jste za svůj šedesátiletý život k nějakému důležitému poznání?
Mám ráda taoistický výrok, že není krásné, co není poctivé. K tomu bych se chtěla vždycky hlásit.
* Vraťme se ještě k herectví. Hrála jste někdy v něčem, za co se stydíte?
To víte, že jo. Tady v tom baráku, tedy ve Vinohradském divadle, se hrály příšerný hry, hlavně k všelijakým výročím Velké říjnové socialistické revoluce. A to jste chodila kolem fermanu s obsazením amodlila jste se, abyste tam nebyla! Co já jsem v těch sračkách ztratila času!
* Nedalo se to odmítnout?
V podstatě nedalo.
* Jak se stalo, že tak zásadová žena jako vy hrála v Třiceti případech majora Zemana?
Hrála jsem v jednom z prvních dílů. Malou roli, nějakou laborantku.
* Vy jste tehdy nevěděla, o co jde?
Já to netušila. Ale hrála jsem jen v té první sérii z padesátých let, s Honzou Třískou. On někde kradl éter a tahleta moje holka byla zdravotní sestřička, se kterou chodil, tak mu to nějak umožnila. Kdybych měla pracovat v těch pozdějších dílech o šedesátých letech, na to bych určitě nepřistoupila.
* Někteří vaši kolegové říkají, že si mysleli, že je to prostě krimi nebo že se báli odmítnout.
Já jim to věřím. Fakt je, že pro herce zase té práce není tolik. A vzhledem k těm mizerným hereckým platům...
* Pro představu, kolik bere přední členka souboru divadla na Vinohradech?
... (hledá v kabelce) Škoda že tu nemám výpis ze spořitelny. Co mi tam chodí? Čtrnáct tisíc dvě stě sedmdesát osm korun. Čili herci si moc nemůžou dovolit odmítat práci. A tam nastává to strašlivé herecké dilema, při kterém má ovšem každý ty meze někde jinde.
* Tohle jste u Vratných lahví určitě řešit nemusela. Jedno z témat toho filmu je taky stárnutí. Nemá to herečka vlastně těžší, protože stárne na očích veřejnosti a diváci ji mohou srovnávat s jejími starými filmy? Greta Garbo například k stáru vůbec nevycházela z bytu, aby nikdo neviděl, jak vypadá.
Opravdu blbý je to, když mě na ulici potkávají lidi, minou mě, musí vědět, že to ještě uslyším, a jízlivě řeknou: „No... taky stárne!“ Nebo jedete v metru a lidi vedle vás se o vás baví, jako byste byla nějaký předmět! Jak vypadáte, jak už nevypadáte. Dřív jsem se vždycky rozčilovala, co si to dovolují?! Ale v tomhle mém věku už to ustojíte. Teď už je mi to vlastně skoro jedno, dělám, že to neslyším. Stáří je protivný. Ale snažím se taky hledat, co je na něm dobrého. Mám tady v divadle kolegyně, kterým dorůstají děti do puberty. A já jim to občas solím, aby věděly, co přijde. Ale já už jsem za tím, jsem od toho osvobozená. A co nechci, to zkrátka nemusím. Už vládnu svým životem daleko víc než dřív.
Daniela Kolářová (60)
Už jako studentka DAMU debutovala ve filmu Soukromá vichřice. V roce 1971 zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde působí dodnes. Tady se potkala s Jaromírem Hanzlíkem, s nímž vytvořila oblíbenou hereckou dvojici (Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem...). Její filmy patří i dnes k divácky úspěšným (Na samotě u lesa, Obecná škola...), popularitu získávala i v seriálech (Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města...). Po revoluci se stala na dva roky poslankyní České národní rady. Učila na DAMU, angažuje se v nadaci Duha. Je vdaná za herce a režiséra Jiřího Ornesta, mají dva syny, Šimona a Matěje.
