Tragické zklamání jí tehdy připravilo několik kolegyň z vinohradského divadla, které podepsaly petici požadující pro ni v procesu trest smrti. "Ona role přímo žila. Bylo v tom srdce, navíc měla líbezný projev a krásnou mluvu," vzpomněl na svou talentovanou kolegyni herec Radovan Lukavský.
ČTĚTE TAKÉ: |
Štěpničková, k jejímž nejslavnějším rolím patří Maryša (ve filmu i na divadle) či Viktorka z filmu Babička, hrála většinou postavy tragické, zpočátku nešťastně zamilované venkovské dívky. Ztvárnila ale i řadu rolí žen, jež se nepřízni osudu energicky postavily a díky činorodosti a smyslu pro humor statečně obstály. Taková byla Jiřina Štěpničková i v životě.
Život Jiřiny ŠtěpničkovéNarodila se 3. dubna 1912 v Praze. Již od malička se věnovala sportu - výborně hrála tenis, lyžovala, jezdila na kanoi. Přes rozhodnutí otce, aby šla studovat obchodní akademii, tajně složila zkoušky na konzervatoř. Když se to otec po roce dozvěděl, musela odejít z domova. Od roku 1928 hrála v Osvobozeném divadle, než jako sedmnáctiletá napsala dopis s žádostí o přijetí šéfovi činohry Národního divadla. A dostala šanci. Po hostování získala v osmnácti letech na první scéně angažmá. |
Záhy upoutala pozornost diváků i kritiky, která o ní mimo jiné napsala, že ženy v jejím podání v sobě nesou jakési tragické předurčení.
U filmu debutovala v roce 1931 ve snímcích Muži v ofsajdu a frašce Miláček pluku, zahrála si i v komediích Hrdinný kapitán Korkorán či Jedenácté přikázání.
Oslnila rolí Maryši - v ND poprvé v roce 1933 a dva roky nato i v její filmové verzi, která získala ocenění na festivalu v Benátkách.
Ve čtyřiadvaceti odešla do Městských divadel pražských, kam tehdy patřilo i Divadlo na Vinohradech, na jehož prknech působila až do roku 1951. Zároveň dál točila filmy, nikdy však nehrála za okupace v německém filmu. Přesto po válce upadla v nemilost. A ani v divadle už mnoho příležitostí nedostala.
V roce 1947 pobývala krátce v Londýně, kde se jí v dubnu narodil syn Jiří, za jehož otce malíře Jana Samce se v Anglii krátce předtím provdala v jeho nepřítomnosti na velvyslanectví. Manželství ale nemělo dlouhého trvání a posléze bylo rozvedeno.
Nezdařená emigrace
Osudný se Jiřině Štěpničkové stal rok 1951, kdy dostala dopis, v němž jí režisér František Čáp, s nímž za války natočila několik filmů, vyzýval, aby za ním utekla do západního Německa, a nabízel jí tam práci. Herečka se k tomuto zoufalému kroku odhodlala a v říjnu 1951 se se čtyřletým synkem vydala ilegálně překročit hranice. Netušila, že jde o zinscenovanou past tajné policie - dopis byl falešný a převaděč byl nastrčený agent.
Ve vykonstruovaném procesu se ji snažili odsoudit za špionáž a v prosinci 1952 pro ni prokurátorka žádala trest nejvyšší. K tomu využila i vynucenou petici z vinohradského divadla, kterou podle vzpomínkové knihy herečky Vlasty Chramostové z roku 1999 podepsaly herečky Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. Štěpničková byla nakonec odsouzena za vlastizradu k 15 letům vězení. V roce 1960 byla podmínečně propuštěna.
Ještě než ale byla v roce 1968 rehabilitována, sháněla jen těžko práci ve svém oboru. Až po dlouhých přímluvách dostala na podzim 1961 angažmá v divadle v Kladně a od další sezony hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Hrála také v řadě televizních filmů a v několika seriálech.
Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 v Praze. Na podzim téhož roku začal režisér Evžen Sokolovský natáčet televizní seriál o Klementu Gottwaldovi, v němž hlavní roli vytvořil její syn Jiří Štěpnička. Prý měl roli povinně "přišitou".
