Hledání se uzavírá na Silvestra. Pauline Delabroy-Allard je hraniční spisovatelkou

Ta novela se jmenuje Taková je Sarah, v originálu vyšla 2018, v překladu potom předloni. Autorka tady vrátila na scénu „šílenou lásku“, ten romantický koncept, aktualizovaný a prohloubený zejména meziválečným surrealismem. Delabroy-Allard, ročník 1988, šla v té stopě samozřejmě po svém. A dál.

Svým strhujícím, experimentálně i fantazijně probuzeným vyprávěním vymodelovala jak hlavní hrdinku, talentovanou houslistku, rozkymácenou zřejmě maniodepresí, tak její přítelkyni, vypravěčku, která k tomu strhujícímu živlu zahoří silnou milostnou emocí. Jedna si na druhé poslouží málem na upírský způsob; jen není ve finále tak úplně jasné, kdo zmarnil koho, kdo byl obětí.

Tři otázky

A teď druhotina: Kdo ví. Originál 2022, česky před pár týdny. Znovu text na hraně novely a románu, příběh opět s osudovým úběžníkem. A taky s jistou dávkou hlubinné magie. Hlavní hrdinka, zřejmě odvozená od samotné autorky (jmenuje se také Pauline), zjistí, že nese ještě další tři křestní jména: dvě ženská, jedno mužské. Nechá si totiž konečně vyřídit na úřadě občanku. Má k tomu pádný důvod: těhotenství, čili očekávání nového života, který je třeba pojmenovat. A tak rozjede pátrání.

Aby zjistila, co je vlastně zač, kdo se to do ní přes svá jména otiskl, propsal. Jenže nejbližší rodinné kruhy protivně mlčí, uhýbají pohledem, neslyší. A tak se hrdinka rozhodne pátrat po odpovědích ve vlastní hlavě; metodou je jí náhoda – a hlavně přenos. Místo reality nastupuje fikce. Bílá místa zaplňují alternativní příběhy, náhradní konstelace, nahodilí aktéři.

Vodítkem je Immanuel Kant. Jeho tři základní otázky, které daly názvy třem kapitolám knihy: „Co mohu vědět“, „Co mám činit?“, „V co mohu doufat?“ Tím příběh nabírá poněkud filozofický, přemýšlivý rozměr: pátrá se psaním, vlastní řečí – a toto psaní je obratem vystavováno reflexi, zhodnocení. Jenže mise se zdá zakletá, možná rovnou odsouzená k neúspěchu. Očekávaný potomek se totiž narodí mrtvý. Jméno nepotřebuje. Natož aby znal původ tří neznámých jmen své matky. Tím spíš matka přesouvá svou pátrací akci mimo reál. Jakkoli pátrá v reálných kulisách Tuniska a Číny a vstupuje do života reálných lidí. Přetváří a vykládá je ovšem vždycky podle svého, k obrazu svému. Výsledek její mise pak nejlíp charakterizuje zvíře, které sebere z jedné tuniské ulice: slepé a napůl hluché, kulhavé kotě, které jeho matka po narození odvrhla.

Pravda se skrývá ve fikci

To pátrání mixuje suverénním způsobem prvky novinařiny a beletrie, reportáže s imaginativní prózou. Tedy svět fyzický, bezprostředně poznávaný, bolestivě se zarývající do těla hlavní hrdinky – a svět imaginovaný, vysnívaný, neskutečný. Podobné napětí panuje mezi hrdinčiným defétismem, hlásaným replikami jako „Čekám, že se něco stane“, „Nechci nic“, „Já vlastně píšu (...), abych si vykopala hrob“ – a nutkáním, až manickým vytržením, s nímž autorka pronásleduje svou vizi, respektive její nahodilé reprezentanty.

A výsledek: „Nepřítomná Jeanne. Abstraktní Jérôme. Božská Ysé.“ Tři příběhy, tři náhradní profily, trojí poznání, že „pravda se určitě skrývá ve fikci, určitě není jiné místo, kde by se dalo žít“. Na jednu stranu tedy beznaděj: hrdinka dál neví, kdo je. Na druhou stranu ale naděje: díry po zmizelé realitě se dají aspoň dočasně zalátat slovy, psaním, literaturou.

Pauline Delabroy-Allard je spisovatelkou hraniční. Ve všech významových možnostech toho slova. Není náhoda, že její druhotina se uzavírá na Silvestra. Na přelomu nového a starého. V okamžiku, kdy něco umírá a něco se rodí. V přítomné chvíli, která výrazně odděluje, co bylo, od toho, co bude. Anebo ne? Kdo ví...