Lovecraft ale ve své próze předvedl životní výkon. Nejnověji to potvrzuje adaptace z pera Gó Tanabeho

Životní výkon

Za života (1890–1937) o něj nebyl zájem, jistě i pro jeho názorový extremismus, samotářský a podivínský profil, posmrtně ale začal růst. Jeho stěžejní mýtus Cthulhu, kam spadají například kniha Necronomicon, šílený Arab Abdul Alhazred či božský Nyarlathotep, postupně nabral kvanta příznivců a opustil původně vykolíkovaný terén hororu, vědecké fantastiky a fantasy. Dneska je Lovecraft možná dokonce výš než jeho guru, o století starší E. A. Poe.

Ti dva měli a mají leccos společného: oba pěstovali jako hlavní formát povídku, oba náruživě nahlíželi ve svém psaní za první plán reality do vesmírné strojovny světa, oba realizovali uprostřed svého tvůrčího života jediný rozsáhlejší text. Poe novelu Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838) – a Lovecraft román V horách šílenství (1931). Spojnicí jednoho s druhým je cesta, putování do neznáma, mimo kategorii rozumu, k primitivním zřídlům přírody.

Oba texty jsou napsány jako atmosféricky nesmírně intenzivní mix dobrodružství, snění a mystiky, kde finále nepatří ničemu menšímu než zjevení, prozření, poznání. Poe ovšem psal román na pokračování pro noviny, takže povahu vyprávění průběžně měnil a finální gradaci nechal utonout v nekonečné mlze různočtení. Lovecraft ale ve své próze předvedl životní výkon. Nejnověji to potvrzuje adaptace z pera Gó Tanabeho.

Vědomí v mrákotách

I tentokrát jde o komiks. O jeho specifickou japonskou variantu zvanou manga, která má do jisté míry typizované tvarosloví a čte se odzadu dopředu a zprava doleva. Divnost literární předlohy tenhle převrácený způsob konzumace skvěle podtrhuje. Převrácené je totiž u Tanabeho, respektive u Lovecrafta vlastně všecko od základu.

Rozum zoufale uhýbá a bojácně couvá před chřtánem iracionality, před čímsi děsivě dávným, prazákladním a hlavně věčným, co nejspíš před desítkami milionů let slétlo na pustou zeměkouli z hvězd. Vědecká výprava, která chtěla dokázat, že Antarktida měla kdysi teplé, vlídné klima, je proti téhle postupně vyjevované monstrozitě bezmocná. A nejen proto, že k setkání dochází v náročném horském terénu, bičovaném sněhovými vánicemi a ledovými vichry; hlavní důvod je jinde: mozek tady nestačí, civilizační snažení šlo po tisíciletí po špatné trase.

V jádře Lovecraftova psaní je tedy kritika, která pléduje za alternativní čtení, za kus unikavé, nekolonizované reality. Proti jednorozměrnosti, spočitatelnosti. Za život jako sen. Čili romantismus. Ovšem s černým, chmurným, dekadentním přísvitem. Tanabe tu snivost překreslil suverénně zejména v rozměrných krajinných záběrech: hrůzně tvarované hory, „černočerné pohoří“, tu ostře trčí proti zamračenému nebi, jako by se vědomí propadalo do mrákot, jako by se život přeléval do jiných dimenzí.

Ty kresby generují tísnivou atmosféru, předznamenávají okamžik, kdy hrůza udeří naplno, chvíli, kdy si dávná monstrozita začne podmaňovat realitu po svém. Expedice je rozmetána, věda kolabuje, nastupují „prastaří“. Tanabeho adaptace padne Howardu Phillipsi Lovecraftovi jako ulitá. A to vyšel z chystané dilogie zatím jen první díl!