Hráči v Dlouhé se drží ve vyjetých kolejích

Gogolovi Hráči jsou sice co do rozsahu spíše delší aktovkou než opravdovou celovečerní hrou, navzdory tomu se však zaslouženě řadí ke klasice s tou nejlepší pověstí. V Česku to zásluhou legendární inscenace Činoherního klubu ze začátku osmdesátých let platí dvojnásob.

Anekdotický příběh o podvodníkovi tradičního střihu, kterého nemilosrdně oškubou podvodníci vyššího řádu, obsahuje i nadčasové morální poselství, hlavní půvab celé hříčky však spočívá v jejích divadelních kvalitách. Mimořádně lákavé je především to, že se neustále hraje jaksi na druhou, a občas dokonce na třetí – není totiž zřetelné, kdy je ta která postava na scéně sama za sebe a kdy jen více či méně zručně hraje habaďůru s cílem napálit nic netušící oběť, nebo dokonce domnělého spojence.

Hra na jistotu. Překvapení čeká v Dlouhé jen na hrdinu Gogolovy anekdoty, nikoliv na diváky.

Nyní si tedy Hráče vybralo Divadlo v Dlouhé, konkrétně režisér Jan Borna (ve spolupráci s Miroslavem Hanušem). Inscenace je to svým způsobem překvapivá: bohužel však pouze tím, jak nepřekvapivě a konvenčně se slavnou klasikou nakládá. První scény sice naznačí, že bude následovat jakýsi mafiánskohudební příběh (protagonisty zdobí charakteristické klobouky, ostré rysy a podezřelé hudební nástroje v rukou), záhy ale vše sklouzne do úplně obyčejných, notně vyjetých a poněkud jalově komediálních kolejí.

Dokonce i z hudebního příslibu je nakonec jen jediná, takřka operetně žertovná hudební vsuvka, slaboučký odvar toho, co bývávalo v Dlouhé v tomto ohledu k vidění a slyšení.

Slušný průměr, nic víc

Podvodnicko-karetní příběh inscenátoři nijak zvlášť nepsychologizují ani neaktualizují (až na poněkud nepřípadná „véčka“ a krátké zacinkání klíči v závěru); prostě a jednoduše rozehrávají tradiční komedii plnou podvodů, úplatků a pokrytecky úlisného žvanění.

Jan Meduna působí v roli napáleného falešného karetního hráče Ichareva lehce světácky, chlapecky naivně a vlastně docela sympaticky. Jeho protihráči Jiří Wohanka, Miroslav Táborský a Tomáš Turek ve shodě s očekáváním vyhlížejí barvitěji, „ruštěji“ a své postavy pojímají o poznání groteskněji. Obdobně jsou stylizované také vedlejší figury. Tu a tam se objeví hezký režijní nápad, třeba to, jak korupce prosakuje dolů – drobnými se tu navzájem uplácejí i sluhové. V poslední scéně se navíc inscenátoři nepříliš logicky pokusí děj zavinout do kolečka pomocí triku oblíbeného v absurdní dramatice: do hotýlku přijíždí nový host s trochu jiným hudebním nástrojem v ruce a vše se tak vrací zpátky na začátek.

To jsou však jen drobnosti, v zásadě vše běží „tak jak má“. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného; potíž je, že nové nastudování Hráčů v tradičním balení nenabízí vůbec nic mimořádného, nic, co by vyčnívalo nad příslovečný slušný průměr. Pro toho, kdo se chce dozvědět, o čem že ta slavná Gogolova hra pojednává, může být Bornova a Hanušova inscenace vcelku bezbolestným řešením. Divadelní zážitek ale vypadá trochu jinak.