Samozřejmě není těžké poznat, čím film polské politiky podráždil. Zabývá se etapou uprchlické krize, v níž běloruský režim pozval imigranty, aby přes jeho zelenou hranici s Polskem nelegálně přešli do Evropské unie.
Lukašenkovým motivem přitom samozřejmě nebyl soucit s běženci, ale snaha přidělat Unii potíže. Poláci se k této situaci museli nějak postavit – a Hranice říká, že to, pokud jde o oficiální složky, učinili děsivě nelidsky. Toto sdělení Agnieszka Hollandová a její spolutvůrci podporují deklarací, že události v jejich filmu jsou sice pro dramatické účely upravené, ale vycházejí z reálných a zdokumentovaných situací.
Ve středu pozornosti je malá skupinka běženců – syrská rodina čítající malé děti, jejich rodiče a dědečka, k níž se přidá ještě afghánská učitelka. Syřané míří za příbuzným do Švédska, Afghánka má bratra v USA, ale chce zůstat v Polsku, protože její rodina měla s polskými vojáky v Afghánistánu jen samé dobré zkušenosti.
Od apelu k agitaci
Souputníci na cestě do Evropy se potkají ještě v letadle, které je přepravuje z Turecka do Běloruska – vše vypadá nesmírně nadějně, pohodlně, civilizovaně. Už v Bělorusku se ovšem iluze rychle rozplyne, a což teprve, když tamní převaděči uprchlíky bezohledně prostrkají plotem na polskou stranu. Strastiplné bloudění pralesem zdánlivě ukončí setkání s polskými pohraničníky. Ti ovšem neudělají nic jiného, než že utečence násilím prostrkají zase na druhou stranu.
HRANICEPolsko, ČR, Francie, Belgie 2023 Režie: Agnieszka Hollandová Premiéra 19. 10. |
Tam nastoupí ještě o něco brutálnější běloruští vojáci a ženou nebožáky spolu s dalšími do Polska. A tak dále, při každém kole ubývá lidskosti, ohledů na zdraví i životy bezmocných lidí. Tohle svědectví filmu Hranice má sílu a nelze s ním moc diskutovat: utrpení a ponížení konkrétních lidí, jemuž je reálně možné zabránit, nelze omluvit žádnými politickými doktrínami.
Debatu už ovšem lze vést nad tím, jaké prostředky Hollandová používá, aby svůj apel co nejvíc posílila: kde už se obrazy dobrých lidí a bezbranných dětí týraných bezcitnou mašinerií blíží citovému vydírání, kde už líčení polské armády a policie jakožto ekvivalentu wehrmachtu a gestapa nabývá příliš názorných rysů (třeba ve chvíli, kdy velitel školí pohraničníky, že běženci nejsou lidé, ale nepřátelské zbraně).
Nejproblematičtější pak je oslavný obrázek aktivistů a jejich „odbojového“ snažení (čím radikálnější, tím hodnotnější), završený idylickou scénou, kdy spolu mladí Poláci a francouzsky mluvící imigranti svorně rapují a dokazují tak, že obava ze střetu kultur je jen předsudek.
Od potřebného apelu na lidskost, která se nejen v Polsku a nejen v souvislosti s uprchlickou krizí znepokojivě vytrácí, je (zjevně) snadné přejít k agitaci, která už přestává zkoumat další souvislosti a snaží se jen co nejúčinněji zapudit zlo a podpořit dobro. Je to spolehlivý způsob, jak přesvědčovat přesvědčené, ale to není zrovna věc, kterou by tato doba potřebovala.
