Od úspěchu Pelíšků před sedmi lety je kolem každého nového Hřebejkova filmu vytvořena bublina nejočekávanější filmové události roku. Kráska v nesnázích v hlavní roli s Annou Geislerovou není výjimkou. Aureola nejočekávanějšího filmu přitom trochu postrádá logiku.
Co čekat v souvislosti s autorskou dvojicí Jan Hřebejk - Petr Jarchovský, je více méně jasné z jejich předchozí tvorby. Není pravděpodobné, že by tento tým radikálně změnil svůj styl, jehož základem je vlídnost, ať už jde o jakkoliv bolestivé téma, a zřejmě by se v Česku nenašel nikdo, kdo by očekával, že se svým dalším projektem přikloní třeba k avantgardě nebo že začnou experimentovat s možnostmi média.
V případě možných očekávání také záleží na tom, kdo se vlastně myslí tím napjatě čekajícím. Pokud jsou to diváci, tak ti doufají v druhé Pelíšky. Pokud jsou to kritici, pro (většinu) z nichž se Jan Hřebejk stal zárukou dobrého řemesla v mizérii současného českého filmu, tak ti doufají... v druhé Pelíšky.
Někteří možná doufají, že se tvůrci propracují do sfér, v nichž se odváží nebýt líbezní a konkrétní společenský problém jenom nenaťuknou, ale jak by řekl Jarek Nohavica, „půjdou do rizika“. Kráska, polokomedie polodrama ze současnosti o matce dvou dětí, která se musí rozhodnout mezi zajištěným idylickým životem v náručí bohatého emigranta a vzpomínkami na deset let společného života a skvělý sex s manželem, aktuálně napraveným kriminálníkem, takovým filmem (ještě) není. Nicméně je v porovnání s překombinovaným snímkem Horem pádem příjemnou změnou a možná i předzvěstí odvážnějších věcí příštích.
Scenárista Jarchovský se po čtyřech filmech, vracejících se k národní minulosti, začíná zabydlovat v současnosti. Po filmu Horem pádem, kde se po vzoru například Amores Perros nebo Traffic proplétalo několik příběhů, ubral a dějové propletence pročistil.
Středobodem uvnitř vztahového zmatku je sličná třicátnice Marcela se dvěmi dětmi ve svízelné situaci. Jejím životem se prohnala povodeň a ta emocionální se na ni teprve řítí. Je uvnitř víru tužeb, názorů, potřeb, představ a povah valících se na ni ze tří stran. Ze strany jejího manžela Jardy (Roman Luknár), bohatého elegantního emigranta Evžena (Josef Abrhám) a její matky Zdeny (Jana Brejchová), závislé na despotickém partnerovi Richardovi (Jiří Schmitzer), který zastupuje zlou verzi české malosti.
Zručně natočená červená knihovna
Kráska zkoumající podle slov Jana Hřebejka instinkty ženy zahnané do kouta je v podstatě zručně a svižně natočenou červenou knihovnou občas zasahující do žánru psychologického dramatu nebo komedie. Červená knihovna je výsledek, přestože pod povrchem tušíme bolavý základ, který má potenciál změnit ji v rozhodně zajímavější psychologické drama. Film zůstal někde na půl cesty.
Mezi snahou postihnout něco podstatného, jemného a banálně nebanálního - totiž že lidské životy nejsou snadné, jsou subtilní, určované rozličnými motivacemi s různými následky -a snahou maximálně vyjít vstříc divákovi. Hřebejkovy filmy jsou jako hezky vystlané pelíšky, v nichž na tři prsty hluboký plyš hladí diváka po srsti.
Jsou laskavé, ať už nakládají s jakkoliv palčivým tématem. Hřebejk umí hrany hezky obložit jako v dětském pokojíčku, aby divák náhodou neupadl a neuhodil se. Tím není řečeno, že jediný pravdivý film je ten, v němž si lidé rvou vlasy a páchají incest, to vše snímáno na ruční kameru. Život nebývá vyhraněný. Jde jen o míru uvěřitelnosti a opravdovosti, s jakou je ukázán.
Zajímavé je také sledovat, jak Jarchovský s Hřebejkem nakládají se svými sociálně-kritickými ambicemi, které jasně naznačili v Horem pádem, kde se jim ovšem v tomto ohledu příliš nezadařilo... Co vypovídá Kráska o téhle společnosti? Že jsou Češi chytráci, kteří se snažili oškubat restituenty, kde se dalo? Že komunismus sebral lidem eleganci, velkorysost, čest? Že divoký kapitalismus stále trvá? Že hodný člověk ještě žije? Dobře, ale mirkodušínovský postoj tomu všemu ubírá na smyslu.
Nakonec tedy možná ze všeho nejvíc je to film o hereckých schopnostech. Jmenovitě o těch Jiřího Schmitzera, přestože výborná je i Anna Geislerová jako mrcha-nemrcha. Jarchovský má schopnost vystihnout skvěle typy. Když se pak do postavy nasouká dobře vybraný herec, může jeho výkon zastínit celý film. Schmitzerův zapšklý diabetický důchodce Ríša, tyranizující svou podlostí, zlobou a sobeckostí maskovanou za bodrost a korektnost, takovým stínem je.
A propos, když už je řeč o ambicích, pak ve světle Krásky působí lehce křečovitě PR zpráva nazvaná „Že by český Woody Allen?“ vydaná v souvislosti se zahájením natáčení dalšího Hřebejkova filmu ze současnosti Medvídek. Přestože je to jen PR zpráva, Jan Hřebejk evidentně chápe sám sebe jako autora, jehož poetika a režisérské gesto jsou blízké tomu Allenovu.
Uvidíme, co Medvídek, ale proč nestačí být prostě český Jan Hřebejk?
