Enquist zemřel před třemi lety v šestaosmdesáti letech a s reáliemi jeho života se mohli čeští čtenáři seznámit v autobiografii Jiný život, která vyšla asi před deseti lety v nakladatelství Host. K psaní divadelních her se dostal až poté, co se stal uznávaným autorem románů a povídek. Svou první hru Noc tribádek napsal v roce 1975.
Překladatelem jeho dramatiky byl u nás rovněž již zesnulý František Fröhlich a nyní se jeho tvorbě věnuje především Zbyněk Černík, který kromě Noci tribádek přeložil všechny texty ve vydaném souboru a odvedl až neuvěřitelné penzum práce na vysoké úrovni a se značným porozuměním pro autorův styl, zejména projevuje cit pro živý dialog a emoční napětí.
Všechny starší překlady také zásadně zrevidoval a upravil podle posledního švédského kritického vydání, které vyšlo za autorova života. Je i autorem závěrečné studie o tomto osobitém Seveřanovi, který přitahoval tvůrce i výběrem témat svých her.
Černík cituje z Enquistova rozhovoru, který poskytl před šestnácti lety deníku Právo, kdy dramatik uvedl, že považuje za důležité obě součásti své tvorby, každou pro něco jiného. „Psaní románů je osamělá práce, báječná, ale neurotizující. Divadlo znamená společenství a sounáležitost.“
Nesměl chodit do divadla
Enquist se narodil ve vesnici na severu Švédska a vyrůstal s matkou, neboť otec zemřel krátce po jeho narození. Matka evangelička jej vychovávala v přísně protestantském duchu, což zahrnovalo i sport, takže budoucí literát se úspěšně věnoval atletice. Po různých peripetiích, kdy pracoval i jako dělník na pile, šel nakonec studovat literární vědu na Uppsalskou universitu. Jako prozaik debutoval v roce 1961 prózou Křišťálové oko, definitivně se pak prosadil románem Legionáři v závěru šedesátých let.
PER OLOF ENQUIST: HRYPřeklad: Zbyněk Černík a František Fröhlich Praha, Institut umění – Divadelní ústav 2023. 469 s. |
Jak již bylo řečeno, k divadlu obrátil svou pozornost v polovině sedmdesátých let. Jak píše Černík, je zajímavé, že to od něj nikdo nečekal, ani on sám neměl bůhvíjaké předpoklady. Návštěvy divadla matka považovala za nemravnost a čtrnáctiletý Per Olof pronikl do divadla tajně bez jejího vědomí a byl z toho velmi rozrušený a udivený. Další inscenace pak viděl za studií na univerzitě, takže mnoho zkušenosti neměl, a přesto se z něj stal divadelní kritik a autor.
V Noci tribádek se, jak bude nadále pro něj typické, věnuje skutečné postavě, v tomto případě dramatikovi Augustu Strindbergovi a jeho vztahovým propletencům s manželkou a milenkou. Hra se odehrává v roce 1889 na zkoušce Strindbergovy jednoaktovky Ta silnější, ale její atmosféra je ryze současná, stejně jako chování postav.
Ve Švédsku měly Tribádky při svém prvním uvedení úspěch, k nám se hra dostala až po listopadu 1989, jako první ji nastudoval Michal Przebinda v karlovarském Divadle Dagmar s Lucií Domesovou a Hanou Frankovou, sám si zahrál Strindberga. Další inscenace se odehrála v režii Viktorie Čermákové v A Studiu Rubín, hlavní trojici ztvárnili Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská.
Ve hře Faidra/Zatmění se Enquist inspiroval Racinovým dramatem, což byla dalšího jeho metoda, ale opět vytvořil hrdinku současnou, která se marně snaží vzepřít konvencím, zajímavě pak pojal i další postavy, třeba Hippolyta jako hipíka. Česká premiéra Faidry se odehrála v roce 2003 v režii Martina Tichého v ústeckém Činoherním studiu.
Enquistovo dramatické dílo k nám z větší části proniklo až po roce 1989, ale v roce 1985 uvedlo Realistické divadlo jeho hru Ze života žížal (tehdy „jen“ čtyři roky po světové premiéře). Hrdinové byli opět konkrétní lidé: kritik a divadelní ředitel Johan Ludvig Heiberg, jeho žena a pohádkář Hans Christian Andersen. Postavy opět demytizuje a ukazuje je jako současníky, kteří mají své slabosti.
V Realistickém hru režíroval Luboš Pistorius a vedle Viléma Bessera a Věry Vlčkové se zde naposledy v roli Staré ženy objevila Jiřina Štěpničková. Stejně pak Enquist nešetřil slavnou spisovatelku Selmu Lagerlöfovou v další hře v knize publikované, v Obrázkářích. Ta u nás byla poprvé uvedena v Divadle Komedie v režii Michala Dočekala (1999)a v hlavní roli se Zdenou Hadrbolcovou.
Obrázkáři pokračovali ve stylu Noci tribádek a Ze života žížal. I zde je hlavní hrdinka Lagerlöfová zraňujícím způsobem donucena k pohledu do vlastního nitra i tvorby, aby nakonec zažila určitou katarzi. Zdena Hadrbolcová v roli Selmy fascinovala emočními zvraty, tím, jak pod tlakem ostatních dokázala autenticky přejít z kultivovaně společenského tónu do neurotického výstupu, v němž vykřičela svá traumata.
V publikaci jsou také zařazené dvě dosud neuvedené hry, a to jednak Enquistova variace na Čechovovy Tři sestry z roku 2000 (Tři sestry, teď staré), které se pochopitelně nedostaly do Moskvy a v roce 1917 stále dřepí v provinčním městě. A pak také Magický kruh (1994), který líčí skandál kolem lídra Dánské komunistické strany Aksela Larsena, na kterého v roce 1958 prasklo, že za války při výsleších udával nacistům své kolegy.
I zde Enquist odhaluje skutečnou podstatu jevů a neznámá fakta o kolaboraci aktérů se Sovětským svazem. Magický kruh je v souboru jediný text, který by se dal označit za politickou hru, ale nejde o téma, kterému by se dramatik vyhýbal, v roce 1979 se ve hře Muž na chodníku zabýval politickým oportunismem a cynismem a hra vyvolala nevoli levice.
Výběr z Enquistových her je opět vzorně edičně vypravený, obsahuje i soupis českých inscenací jeho her a stručnou rekapitulaci inscenační historie jeho dramatiky ve Švédsku. Kniha je znovu důkazem záslužné a nezastupitelné činnosti edičního oddělení Divadelního ústavu, které se souvisle věnuje trvalým kulturním hodnotám, což je ve všeobecné záplavě komerce hodno chvály.
