Bob Dylan je především písničkář, hudebník, a tak začněme audionahrávkou. V řadě jeho archivních nahrávek, které postupně vycházejí v posledních zhruba dvou desítkách let, došlo nyní na podstatně rozšířené vydání záznamu dvou jeho koncertů v tokijské hale Nippon Budokan.
Původní klasické dvojalbum Bob Dylan at Budokan vydané v roce 1978 v době svého vzniku vzbudilo značně kontroverzní reakce a i někteří velmi vlivní recenzenti nešetřili značně pochybovačnými slovy. Jak to ale bývá, v průběhu let se začala objevovat zcela opačná hodnocení a leckdo považuje „Budokan“ za jedno z nejlepších Dylanových živých alb, ne-li vůbec nejlepší.
 Bob Dylan: The Complete Budokan 1978
|
Mnohé z verzí i velmi slavných písniček jsou zde radikálně předělány, jak je u autora zvykem, a dostávají úplně jiný drajv a vlastně i celkové vyznění, než na jaké jsme zvyklí z jiných verzí (za všechny jmenujme třeba Maggie’s Farm, I Shall Be Released nebo Oh Sister).
Aktuální rozšířené vydání The Complete Budokan 1978 kromě zcela nového mixu obsahuje oproti původním dvaadvaceti nahrávkám padesát osm tracků (písně samotné se samozřejmě vesměs zdvojují) a lze si je koupit v luxusně vypraveném boxu čtyř časově po okraj napěchovaných cédéček s množstvím doplňkového materiálu, mezi nímž kromě obsáhlého bookletu najdeme třeba i faksimile plakátů a vstupenek na koncerty.
Dylan a britský punk
Tím z letošní dylanovské nabídky nejpozoruhodnějším a možná nejcennějším je ovšem český překlad knihy Filosofie moderní písně, kterou pro nakladatelství Argo skvěle přeložila dylanovská odbornice Gita Zbavitelová.
Bob Dylan je pověstný tím, že rád mate tělem, zametá stopy a dělá věci, které od něj nikdo nečeká. A už původní, loňské vydání této knihy bylo jednou z dokonalých ukázek tohoto jeho povahového rysu.
Písničkář nikdy neměl potřebu svoje kroky vysvětlovat nebo chodit příjemcům své tvorby naproti, nechává je, aby si o jeho počinech mysleli, co chtějí. Kniha Filosofie moderní písně může leckoho svým titulem odrazovat, ale to by byl hrubý omyl: v žádném případě se nejedná o nějaké suchopárné muzikologické nebo literárněvědné rozbory. Je to kniha nesmírně zábavná, do níž Dylan vybral šestašedesát písní, zřejmě svých oblíbených, z celého širokého spektra tvorby dvacátého století.
Čtyřicáté studiové album Boba Dylana je tu. Shadow Kingdom nabízí zejména jeho ranou tvorbu v novém aranžmá |
Už samotný výběr je pozoruhodný. Na jedné straně zde nacházíme písně autorů či interpretů, o nichž je známo, že patří k Dylanovým favoritům, ať už to jsou zástupci folku, blues, country, klasického amerického popu, nebo třeba soulu. Přitom zde ale zásadně chybí někteří tvůrci, o nichž víme, že je Dylan považuje za své vzory a mnohokrát o nich řekl nebo napsal, jak je obdivuje.
 Bob Dylan: Filosofie moderní písněArgo, Praha 2023
|
To se týká třeba Woodyho Guthrieho nebo Roberta Johnsona a celé meziválečné bluesové scény, na kterou vlastně výrazně navazoval ve svých profesionálních počátcích. Stejně tak mu z výběru „vypadli“ s výjimkou The Who představitelé britského šedesátkového rocku včetně Rolling Stones nebo Beatles – z těch si dokonce na několika místech knihy mírně (ale nikoli zle) utahuje.
Naproti tomu asi leckoho překvapí, že se na stránkách knihy Dylan věnuje třeba kapelám The Fugs nebo The Clash – koho by „na první dobrou“ napadlo, že by Dylan reflektoval surový americký underground nebo britský punk, že? A přitom po přečtení příslušných kapitol všechno do sebe hladce zapadne a výběr dostane jasný smysl.
To, co o jednotlivých písních Bob Dylan píše, je nesmírně zábavná, hluboce poučená a přitom místy velmi bizarní esejistika, některé kapitoly trochu připomínají (dlužno dodat, že o léta starší, tudíž Dylanem zcela nepoznamenané) „obrazy ze zákulisí“ našeho Vlastimila Třešňáka z knihy eNTé (2018).
Dylan rozhodně nevypráví žádné standardní historie nebo obsahy songů. Někde popisuje svoje pocity z poslechu, zlehka glosuje nebo jaksi dotahuje myšlenky textů, ale svoje přemítání prokládá i zajímavými čistě hudebními postřehy.
Které knihy doporučují premiér, bývalý prezident či arcibiskup? Projděte si výsledky prestižní ankety Kniha roku LN |
Místy lehce pomrkává na „znalce“ náznaky a opisy záchytných bodů hudební historie, jinde si dělá legraci ze součástí pop-byznysu, ať to jsou muzikologické rozbory, nebo třeba žebříčková kategorizace. Přes obrovský background, který je cítit z každé věty, ale kniha patří k tomu vůbec nejzábavnějšímu, co si lze v češtině na hudební téma přečíst. Bezesporu.
Co prozradí sedm songů
A Dylan do třetice, tentokrát očima někoho jiného. Konkrétně slavného amerického hudebního novináře Greila Marcuse (* 1945), který ve své poslední knize nahlíží písničkářův život v sedmi písních, jak také zní titul díla, jež pro nakladatelství Prostor se znalostí věci do češtiny přeložil erudovaný Rani Tolimat.
Oněch sedm songů, od nichž se autor odpichuje k životopisnému a hlavně mimořádně zajímavému kontextuálnímu výkladu, je šest Dylanových autorských (Blowin’ in the Wind, The Lonesome Death of Hattie Carroll, The Times They Are a-Changin’, Desolation Row, Ain’t Talkin’ a Murder Most Foul) a jeden převzatý tradicionál (Jim Jones).
 Greil Marcus: Život v sedmi písníchProstor, Praha 2023
|
Zásadní výhodou knihy je, že je aktuální, jak vidíme už ze samotného výběru písní, sedmnáctiminutová litanie Murder Most Foul je z Dylanova zatím posledního alba Rough and Rowdy Ways z roku 2020, a je to z něj píseň nejdiskutovanější. Marcus do všemožných popkulturních a historických odkazů, jmen a citátů vnáší aspoň trochu světla. Ne že by se vysloveně snažil „říct, co tím básník myslel“, ale rozhodně poodhaluje pozadí, které autora k tak rozmáchlé fresce vedlo.
Život v sedmi písních tak trochu připomíná další psané Dylanovo autorské dílo, memoárové Kroniky I. (2004, č. 2005). Ani ty nejsou striktně vyprávěným souvislým příběhem jeho života, ale spíš obrazy jeho zásadních okamžiků. Také Marcus vybírá a propojuje to, co považuje za podstatné, a uvádí to do nejen dobového, ale – a to je nejcennější – chronologického a společenského kontextu v horizontu více než půl století.
I tady, stejně jako ve Filosofii moderní písně, křižujeme mezi žánry, mezi lokalitami, mezi myšlenkovými, ba filozofickými okruhy, politickými a kulturními ději. A ačkoli Marcus při takto pojaté práci vyžaduje od čtenáře alespoň jistou míru znalostí, aby s ním mohl zavést dialog na patřičné úrovni, rozhodně se nejedná o knihu, ze které si odnese spoustu cenných poznatků jen přesvědčený dylanolog. Naopak dokáže vtáhnout do písničkářova světa jistě i doposud vlažnějšího zájemce a motivovat ho k dalšímu pátrání.
