LN Kolem vašeho koncertu je větší rozruch, než kdyby přijeli třeba Noir Desir, asi nejslavnější francouzský rock...
A není to tím, že nehrajeme písničky, ale taky instrumentální hudbu? Víte, že není potřeba tolik rozumět textům.
A není to spíš tím, že jste „ten, co napsal hudbu k Amélii z Montmartru“? Neštve vás to označení někdy?
Jediný problém je v tom, že v tom filmu nebyla žádná hudba, kterou jsem tehdy skládal, ale šlo o výběr z mých předchozích alb. K tomu jsem přidal jen tři písničky. V souvislosti s mojí prací pro mě ten film vlastně nic moc důležitého neznamená.
Možná tedy měla větší význam vaše hudba pro režiséra Amélie?
No, to snad jedině, což je dobře. Když se Amélie začala promítat, už to pro mě byla minulost.
Většinou se filmová hudba dělá na zakázku, přičemž autor ví, o čem film bude. Co jste si tedy o Amélii pomyslel, když jste ji viděl poprvé?
Když jsem viděl první obrázky, už tam zněla moje muzika. Práce byla hotová a z výsledku jsem měl radost. O Amélii se říká, že je úspěšná, protože divákům připadá hodně francouzská. Co se ale mojí hudby týče, nebyl bych si tím tak jistý, protože pocházím z Bretaně a nejsem zas tak velký zastánce francouzské kultury, zvlášť v hudbě.
Narodil jste se roku 1970. S jakou hudbou jste vyrůstal?
V Bretani se každý rok pořádal festival kapel z celého světa, s jedinou podmínkou: muselo jít o jejich první vystoupení ve Francii. Objevil jsem tam v dospívání spoustu zajímavých věcí! Třeba Einstürzende Neubauten a podobné kapely. Ty jsem poslouchal většinou, jediná francouzská muzika, kterou jsem měl v dospívání rád, byl Serge Gainsbourg.
Vaše poslední deska se jmenuje Les Retrouvailles, tedy cosi jako „Znovunalezení“. Jak jste znovu nalézal Liz Fraserovou z Cocteau Twins, Jane Birkinovou nebo Stuarta Stapplese z Tindersticks?
On ten název byl zpočátku spíš vtípek na účet mého předchozího, tedy čtvrtého alba, které se jmenuje L’Absente (Nepřítomná, pozn. red.) Deska Les Retrouvailles vznikla po dlouhých koncertních šňůrách, takže tentokrát jsem se rozhodl udělat všechnu muziku sám doma a jediní, koho jsem na desku přizval, byli zpěváci. S Liz Fraserovou jsem chtěl něco natočit už dávno, spolu jsme se jednou sešli v jednou projektu pro francouzský rozhlas. S Jane Birkinovou to bylo jinak – jednou večer jsem večer doma nahrál písničku a krátce na to mi zavolala. Pozvala mě na své DVD a ptala se, co spolu uděláme, tak jsem jí tu skladbu rovnou nabídl.
