Neděle 23. června 2024, svátek má Zdeňka
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Fajn, Slashi, ale proč? Orgie zatracených vypadají na první pohled jako báječné album, ale něco tomu chybí

Slash na pražském koncertě v roce 2015 foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Recenze
Kytarista, kterého proslavilo členství v kapele Guns N’Roses, vydal druhé sólové album Orgy of the Damned. Slash si na něj pozval doslova zástup slavných hostů a společně si zahráli blues.
  12:30

Slash je brilantní hardrockový kytarista a jako takový samozřejmě nemůže nemít blízko k hudbě, ze které tento žánr vyvěrá, tedy k blues, respektive k jeho přitvrzenější, bluesrockové podobě.

Na jeho hře to bylo cítit odedávna, se všemi potenciálními plusy i minusy, k nimž patří na jedné straně dobrá dynamika a přehlednost, na straně druhé občasné utržení ze řetězu a sklon k sebevzhlíživému přehánění.

S bluesrockem koketoval napřímo už v 90. letech s kapelou Slash’s Blues Ball a nyní, dva roky před šedesátkou, se k němu jako ostřílený hráč vrátil. Na tom by vcelku nebylo nic divného, umělecké cesty muzikantů můžou vést různými směry a není vyloučeno, že někteří z nich se mohou vyvíjet i jaksi směrem zpět, kamsi ke kořenům.

Se Springsteenem v čele. Jaké kulturní události nás letos čekají?

Každé takové hnutí ale vyvolá nutně několik otázek. Například nakolik je taková cesta autentická a proč vlastně po ní dotyčný hudebník jde. A to ve Slashově případě vůbec není jisté. Stejně jako to mimochodem nikdy nebylo jisté i u jiných hudebníků, kteří „na stará kolena bluesově prohlédli“ – typickým příkladem může být Gary Moore.

Slavné písně i zpěváci

Pro pořádek je třeba uvést, jaké písně se na Orgy of the Damned hrají a jaké hosty si do nich Slash přizval, protože to je pro alespoň náznak odpovědi na nadhozené otázky docela důležité.

Až na výjimku v podobě závěrečné instrumentálky Metal Chestnut se jedná o samé předělávky, a to vesměs z ranku těch nejprovařenějších standardů z oblasti blues, bluesrocku nebo starého rhythm and blues.

Album začíná písničkou The Pusher kapely Steppenwolf, kterou známe ze soundtracku kultovního filmu Easy Rider. Vokalistou a harmonikářem Slashovy nahrávky je Chris Robinson z kapely The Black Crowes.

Upřesněme, že Slash nemá a nikdy neměl pěvecké ambice, a tak všichni přizvaní hosté jsou v první řadě zpěváci, v některých případech i kytaristé.

Což je případ hned dalších dvou kousků z šuplíku standardů, které má v repertoáru snad každý, kdo někdy vzal do ruky kytaru a zkoušel hrát blues: Crossroads Roberta Johnsona (zde v úpravě inspirované verzí Cream) s hostujícím Garym Clarkem Jr. a následující Hoochie Coochie Man chicagského hitmakera Willieho Dixona, kterou proslavil Muddy Waters.

Další trefa do černého: Pearl Jam zní na novém albu jako Pearl Jam. Díky Andrew Wattovi

Tu se Slashem hodně „nahrubo“ nahrál a nazpíval Billy Gibbons. Mezi dalšími bluesovými klasikami na albu jsou dále třeba Key to the Highway s americkou zpěvačkou Dorothy, Born Under a Bad Sign s exfrontmanem anglických Free Paulem Rodgersem, Killing Floor se zpěvákem AC/DC Brianem Johnsonem a Stevenem Tylerem z Aerosmith na harmoniku či Stormy Monday se současnou (a notně přeceněnou, což potvrzuje i tato nahrávka) bluesrockovou hvězdou Beth Hartovou.

Výrazně se vymyká jen Awful Dream texaského bluesového klasika Lightnin’ Hopkinse, jednak pro své akustické aranžmá, jednak proto, že ji úplně jinak než všichni ostatní, spíše polomluveně, ale typicky a výrazně interpretuje Iggy Pop, jehož láska k prastarému venkovskému blues je dostatečně známá.

Něco tomu chybí

Na první pohled to vypadá jako báječný seznam. Skvělé slavné písně, vynikající hosté, brilantní kytarista, který to všechno zaštiťuje a rozhodně nešetří svými sóly. Je tu ale namístě ona svrchu naznačená otázka: k čemu to všechno?

Slashovi přece je bezpochyby jasné, že tyhle písničky už existují ve stovkách, některé i v tisících verzí, a je zbytečné k nim přidávat svoji práci.

Slash: Orgy of the Damned

  • Gibson 2024

Zvlášť při vědomí, že zvlášť v žánru blues zpravidla bývají nejlepší verze původních interpretů a všechny další, pokud se drží klasické struktury, bývají šedivější. Čest výjimkám. Jiná věc by samozřejmě byla, kdyby klasické songy Slash nějak zásadně předělal, to se ale nestalo.

Stejně tak je otázka, k čemu je vlastně dobrá taková inflace slavných zpěváků. Nebylo by koncentrovanější, když už ve vzduchu visela potřeba takového alba, vybrat jednoho vokalistu nebo možná ještě lépe vokalistku, a natočit soudržnější materiál, než jen kolekci typu „Podívejte, na koho všeho mám telefonní číslo“?

Slash přece není ještě tak starý a jeho hosté tak mladí, aby mu museli prostřednictvím své účasti na albu skládat poctu. A není taková nula, aby musel vlastní komerční nedostatky dohánět jmény slavných kamarádů.

Zkrátka řečeno: tomu albu se vlastně po hudební stránce nedá skoro nic vytknout, prakticky všichni odvedli bezchybnou práci. Ale v blues(rocku) by mělo jít o mnohem víc než o onu práci. A to „něco“ tady chybí. Můžeme tomu třeba říkat přesvědčivý důvod existence.

Autor: