Jiří Dědeček píše v průvodním slově dvojalba: „Posluchač může posoudit stupeň protistátní poťouchlosti v rozmezí tří let před sametovou revolucí, jímž se ovšem nijak rekovně nebiji v prsa, a nechci se ukázat jako nedejbože hrdina. Vždycky jsem jen toužil po tom, aby byla sranda.“
Tím je řečeno hodně. Dědeček nebyl nikdy žádným vážným bijcem, a dokonce jen velmi málo jeho písní lze označit za vyslovené protestsongy. On sám jim často říká „vodrhovačky“, případně to, co provozuje, nazývá „šantánem“.
Ne, že by neměl ve svém repertoáru písně vážné a palčivé, ale vlastně i takové velmi dobře známé (a zde samozřejmě nechybějící) Blues pro sirény v sobě má slovní vtip a značnou míru nadhledu, jakkoli z jeho pointy mrazí. A naopak, písně, jež na první dobrou působí jako bohapustá legrace, vlastně skoro vždycky mají podtext, společenský nebo politický.
Muzika z časů, kdy se všechno mohlo. Příběh českých hudebních devadesátek vychází v ideální době |
Dědeček je úplně jiná písničkářská škola než třeba Vladimír Merta nebo Jaroslav Hutka. Logicky má relativně blízko k Janu Burianovi, se kterým před zahájením sólových drah tvořili dvojici, ale právě po osamostatnění se naplno ukázalo, jak jsou oba odlišní. Burian ve svém sklonu k melancholičnosti a Dědeček zase k prostořekosti a – jak je traktováno v titulu dvojalba – poťouchlosti.
Pětiminutové promluvy
Jiří Dědeček na obalu dvojalba uvádí, že impulzem k tomu, aby inicioval jeho vydání, byl záznam koncertu na Portě v Plzni v roce 1989, nesestříhaný, obsahující všechny monology propojující písně.
K tomuto koncertu byl tedy pro dokreslení vybrán druhý, o tři roky starší (a dlužno dodat, že i výrazně lépe zvukově zaznamenaný, ale to u takto pojatého archivního artefaktu nehraje nikterak zásadní roli), který byl natočen v roce 1986 v mekce pražské folkové scény, v klubu Na Petynce. I ten byl ponechán kompletně se všemi „řečmi“.
Což u Dědečka ostatně není novinka, i jeho dlouhohrající debut z roku 1990 Zabili trafikantku byl pojat podobně (ostatně, některé promluvy z Poťouchlostí známe v drobných variacích už z něj), stejně jako též porevolučně vydané, ale ještě před „sametem“ nahrané dvojalbum Večírek rozpadlých dvojic, na kterém se podílela znovuspojená dvojice Burian–Dědeček s dočasně obnoveným duem Vodňanský–Skoumal.
 Jiří Dědeček: Poťouchlosti
|
Také tady se všechny „řeči“ vlastně vyrovnaly zpívaným písničkám a sloužily jako zdroj ve své době s oblibou citovaných „hlášek“.
Na dnešní dobu je neuvěřitelné, že si jakýkoli písničkář mohl dovolit i pětiminutové promluvy mezi songy. Jen to potvrzuje známý fakt, že folkové koncerty, a některých umělců včetně Dědečka zvláště, suplovaly to, co jinde neexistovalo: ani v televizi, ani v rádiu, a jen v málokterém divadle mohl člověk, nekopající tak úplně za vládnoucí režim, slyšet pár – jak se tehdy říkalo – „protistátních slov“, a mít tak vlastně pocit, že odvahu mluvčího svým způsobem sdílí už jen tím, že mu naslouchá.
Ale nejen tohle příjemné mrazení v zádech dělalo z Dědečkových koncertů události. Byla to také svrchu zmíněná míra „srandy“, protože zrovna tomuto písničkáři bylo skutečně „shůry dáno“. Ve svém prostořekém humoru nešel daleko ani pro hodně nespisovná slova („Teď mluvím hodně sprostě. Mě to baví...,“ říká v jednu chvíli v devětaosmdesátém roce, a přitom v tom není nic v pravém slova smyslu vulgárního), ale přitom zůstal nepopiratelným intelektuálem, což je vlastně mimořádný úkaz.
Samozřejmě nemůžeme pomíjet ani písničky Jiřího Dědečka, které dvojalbum uvádí, jakkoli jeho hlavní smysl je i podle protagonisty v mluveném slově. Většina songů už je k dispozici na jiných oficiálních nosičích, mnohé jiné se kopírovaly na slavných kazetových nahrávkách.
Třeba takoví Lampasáci, vyslovený hit legendárního festivalu v Lipnici v roce 1988, proslulého tím, že na něm z pódia promluvil disident Václav Havel (a Dědeček na záznamu z koncertu v roce 1989 přidává právě k téhle písničce i k festivalu pár velmi vtipných glos). Autorské písně pak doplňují dva z Dědečkových překladů francouzského písničkáře Georgese Brassense, z nichž autor sestavil EP desku ještě před revolucí.
Je otázka, zda záznamy zachycené na dvojalbu Poťouchlosti mohou oslovit někoho, komu je dnes pod padesát let – vždyť o spoustě věcí, o kterých Jiří Dědeček hovoří, nemá tušení nebo je zná jen zprostředkovaně. A nejspíš ani nepochopí, co na jejich zesměšnění bylo tak vtipného, že se z plna hrdla směje celý sál.
Ale to koneckonců není Dědečkova starost. Ti, kteří tu dobu prožili a díky milosrdné selektivní paměti si s každým uběhlým rokem pamatují čím dál víc jen ty radostné a veselé věci, si mohou takové koncerty připomenout a říct si: „Tomuhle jsem se tehdy taky smál. To jsem byl ale hrdina!“
