Písničkář natáčel album ve vlastním domácím studiu, ze kterého vyšla už nejedna perla, kromě mnoha autorových vlastních nahrávek třeba taky legendární samizdatová audioverze Audience Václava Havla v obsazení se samotným dramatikem a Pavlem Landovským.
Výhodou domácího studia je samozřejmě naprostá svoboda v čase i v pracovních postupech. Té Merta využíval po celý loňský rok, kdy album nazvané České sny vznikalo.
Je součástí volné série desek Nejisté jistoty – podle vyjádření vydavatele, kterým je nakladatelství Galén, by měla vycházet dvě alba ročně, a to druhé letošní se chystá ještě před prázdninami.
Bylo řečeno, že repertoár alba je nový nebo doposud neznámý. Jeho vznik nastiňuje Vladimír Merta v průvodním slově, ale i v úvodní písničce Staré pásky – v některých případech může jít o prastaré fragmenty, které se nyní autorovi vynořily v hlavě nebo je náhodně nalezl ve svém archivu, tak či onak je dotvořil, zkusil nahrát a cosi vzniklo.
„Pokud jsem něco objevil, jde spíš o závany, vůně, špaluňky nevědomí, vychrstlé najednou teď a tady,“ připravuje Merta posluchače na to, co jej na albu čeká. Ostatně, nese-li série alb název Nejisté jistoty, je tím řečeno vše.
Datace
Některé písně jsou ale vcelku snadno datovatelné. Nebo je alespoň jasné, před kterým rokem nemohly vzniknout. Jsou to ty, jejichž témata snadno dešifrujeme. Merta se v nich vyjadřuje k zásadním věcem, které se mu v době jejich vzniku, a nejspíš až doteď, honily a honí hlavou.
A tak song Umřel rabi Cohen musel vzniknout po roce 2016, kdy kanadský písničkář skutečně odešel, a Merta se s ním loučí existenciálními slovy „Kdo povede dál protiproudem / zástupy nevěrníků / když odešel rabi Cohen / jen sbory bezbožníků / – modloslužebníků rodem.“
Tolik Mišíků na jednom albu. S kapelou ve sklepě to bylo takové déjà vu, říká Eva Mišíková |
Dobře načasovatelná je i hluboká úvaha o přijímání světských poct ze strany umělců respektive těch, kteří by jaksi z podstaty své činnosti či tvorby neměli tak úplně výt s vlky, píseň Zatím to vím: „Zpitý hradním alkoholem, pokořit v sobě pýchu / na chvíli skromně stát / víno je trpký, táhne mu z huby / ale uznávat stát za metál za majestát // Podáš mu ruku, spolkne ti duši / ďábel ji koupí a jede se dál / zní Píseň práce mé degenerace / a honorace dál tančí na heavy metal.“
A jak píseň správně časově zařadit? Nejspíš podle veršů „Jednou nás postaví historie do stejný lajny / kdyby tu ještě byl, dali by metál Krylovi // Teď se ale všichni spiknou / a půjdou proti nebohýmu Nohavicovi.“
 Vladimír Metra: Nejisté jistoty 1 – České sny
|
Událost, která Vladimíra Mertu vede k úvaze „Hodíš si kamenem, kopneš si do mě / nebo mne pochopíš / kdo to ví, ptám se tě,“ se udála v roce 2017.
A do třetice, a týká se to nejdůležitější písně alba Píseň brance: společensky odjakživa velmi citlivý Vladimír Merta se nemohl nedotknout událostí na Ukrajině (či spíše mohl, ale bylo by s podivem, kdyby se to stalo). Tedy těch, které započaly v roce 2022.
Merta vždycky dokonale ovládal umění práce s metaforami, ale také s nahlížením svých témat z neobvyklých úhlů nebo ze strany nečekaných účastníků dějů, o nichž hovoří.
Putinovu válku také vidí ze strany, ze které se patrně nikdo před ním nedíval: totiž ze strany ruských bojovníků, které armáda naverbovala z řad trestanců v kriminálech a za účast v ukrajinské invazi jim slíbila svobodu.
Aniž by zdůraznila vysokou pravděpodobnost, že se z nespravedlivého válečného tažení už nevrátí: „Zoufalí branci, jako vlci vyjeme / do širé stepi kdesi na Donbase / v míru se, dá-li Bůh, sejdeme / v nebi či v pekle v jiném čase.“
Improvizace
Na řadě Mertových písní z alba České sny je cítit velký podíl improvizace, podobný, jaký praktikuje písničkář při svých koncertech. Merta je samozřejmě natolik Bohem políbený, ale také okouzlující, že každý jeho výlet někam, kde se často vyzná jen on, publikum zcela nadšeně přijímá.
Písničkářovy poťouchlosti. Nové dvojalbum se starými koncerty Jiřího Dědečka je tady, aby byla sranda |
Navíc, Merta je samozřejmě z těch písničkářů, kteří jdou primárně po textu a jako autoři se nenechávají svazovat pravidelnými strukturami.
Ostatně, třeba i již zmíněná písnička Zatím to vím zní na první poslech jako ryzí blues, se stylovými kytarovými a harmonikovými postupy, ale použít ji jako základ na jam session, což se standardně dělá s takzvanými bluesovými dvanáctkami, by rozhodně nebylo možné, protože Mertovy zvraty by asi málokterý další muzikant byl schopen následovat.
České sny jsou sbírkou dvanácti písní, které vypovídají o autorově myšlení v současnosti. To je nesmírně cenné, protože názory osmasedmdesátiletého Vladimíra Merty s jeho životními zkušenostmi, ale zejména uměleckým, morálním i společenským kreditem bychom prostě vnímat měli. A je dobře, že nám dává možnost do nich nahlédnout.
