Lidovky.cz: Debutujete písňovým albem ve zralém věku. Máte už nějaké předchozí hudební zkušenosti?
Moje první zkušenosti z hudební produkce, dá-li se to tak nazvat, se odehrávaly na konci sedmdesátých let a pak v osmdesátých letech na různých studentských večírcích, jakýchsi jam sessions. Tehdy jsme s kamarády nebo spolužáky zhudebňovali různé texty českých básníků i beatniků, inspirovali jsme se koncerty folkových i rockových písničkářů.
Z neoficiálního sdružení Šafrán to byli například Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček a další... Poslouchali jsme C+K Vocal, Etc…, Jasnou páku, Marsyas, DG 307, Psí vojáky, kapely a hudebníky ve své produkci často omezované i zakazované.
Po svých vysokoškolských studiích jsem s několika kamarády založila skupinu Noc pod ubrusem, kde jsem zpívala, hrávali jsme na různých, často nepovolených a spontánně organizovaných hudebních festivalech, zkoušeli jsme u nás na Letné v činžáku na půdě a pak ve sklepě kdesi ve Strašnicích.
Lidovky.cz: Jak dlouho jste existovali?
Naše skupina neměla dlouhého trvání, podmínky ke hraní nebyly příznivé, já jsem po mateřské dovolené nastupovala do práce, můj manžel Vladimír po dvouletém zákazu začal opět koncertovat.
Další moje zkušenost v tomto smyslu se odehrávala zhruba mezi lety 1992 a 1994 poté, co mi jednoho dne zavolal Michal Ambrož, frontman bývalé Jasné páky a v té době již skupiny Hudba Praha. Zeptal se mě, zda bych u nich nějaký čas mohla hrát na klávesy.
Souhlasila jsem, jezdila s nimi na koncerty i kratší turné. Sály i kluby byly vyprodané, koncertů přibývalo, já jsem si to užívala. Ale i tehdy mě po dvou letech doběhly rodinné a pracovní povinnosti. Skloubit se to dál už moc nedalo. No a vlastně jsem zapomněla zmínit i mé krátké působení ve skupině Dybbuk.
Lidovky.cz: Co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se zrovna teď postavila na pódium?
Jak jsem zmínila, byla to vlastně určitá předchozí zkušenost a také chuť a touha představit veřejně pouze svůj projekt, své texty a hudbu, která s nimi bude souznít.
Lidovky.cz: Jak kapela E+Mausy vznikla? V tiráži alba naznačujete, že šlo spíše o náhodu.
Mé, dá se říct, hudební sny se prostě protnuly v určitou dobu a na určitém místě s těmi správnými lidmi a muzikanty. Na vernisáži výtvarnice a básnířky Phily Primus jsem poznala její kamarády, kteří tam přijeli zahrát. Po několika připravených skladbách došlo na improvizace a ona mě vybídla, abych si s nimi zazpívala.
Naše společné vystoupení se setkalo s příznivým ohlasem, a tak jsme se dohodli na první společné zkoušce. Ta se uskutečnila asi měsíc nato v jejich domovské zkušebně na Karlově náměstí, zkoušeli jsme ve sklepě, tak jako kdysi s mojí bývalou kapelou v osmdesátkách. Takové déjà vu…
Písničkářovy poťouchlosti. Nové dvojalbum se starými koncerty Jiřího Dědečka je tady, aby byla sranda |
Lidovky.cz: Album Z mého města je výhradně vaše textařské dílo. Řadu let se ovšem věnujete poezii, publikujete ji v básnických sbírkách. Nakolik je pro vás jiná disciplína psát písňové texty?
Na zkoušky většinou přinesu své již napsané básně, a jak si je prozpěvuji, kluci je spontánně začnou doprovázet. Tak vznikla většina našich skladeb. Pokud někdo přinese buď hotovou, nebo rozpracovanou melodii, například klávesista nebo kytarista, snažím se přímo na tu hudbu složit text, ten proces je trochu jiný, vlastně opačný. Inspirací pro mě se stává jejich hudba a její nálada.
Lidovky.cz: Jste autorkou několika textů pro svého muže Vladimíra Mišíka. Psala jste pro něj jinak než nyní pro sebe?
Bylo to tak i tak. Párkrát si vybral mou báseň nebo některou z těch, co jsem přeložila z francouzštiny, konkrétně Jeana Tardieua. Anebo jsem napsala text přímo pro něj. Například Gambrinus, Pět hospod, jedna ulice a další, kdy jsem se snažila vcítit do jeho prožitků, těch, které znám z každodenního života doma na Letné nebo z našich společných výletů do okolních zahradních restaurací.
 Eva Mišíková a E+Mausy: Z mého města
|
Lidovky.cz: S Vladimírem Mišíkem máte na albu dva duety. On je momentálně ze zdravotních důvodů mimo hudební scénu. Bylo těžké ho přesvědčit, aby šel s vámi do studia?
Vláďa naši kapelu zná, byl i několikrát na našem koncertě, líbilo se mu, co a jak hrajeme, a dokonce si s námi i zazpíval, například Špejchar Blues. Mě jeho názor vždy zajímal právě proto, co už má v hudební branži za sebou, a o to víc si jeho hostování vážím.
Když loni v únoru slyšel naše první nahrávky ze studia, ještě bez hostů a konečných úprav, sám se nabídl, že by si ve dvou konkrétních písních se mnou zazpíval, respektive duet se mnou nahrál, a to v domácím studiu staršího syna Maťa Mišíka. Ten bydlí v našem domě o patro výš, a tak Vláďa nemusel řešit složitosti s dojížděním do vzdálenějšího studia, kde jsme natáčeli my. S chůzí a celkově zdravotně na tom nebyl a není úplně nejlépe…
Lidovky.cz: Kromě vašeho muže také na albu hostují vaše dcera Barbora jako zpěvačka a Vladimírův syn Maťo coby kytarista. Je to vlastně poprvé, co se na jednom nosiči sešlo „tolik Mišíků“. Nelze se nezeptat, proč tam nejste komplet a chybí vaše nejmladší ratolest Adam. Neoslovila jste ho?
Já jsem Adama samozřejmě oslovila, ale on právě v tu dobu intenzivně natáčel dva seriály a k tomu nahrával svoje písničky, zkrátka časově to bylo dost neprostupné. Nevylučuji ale, že bychom se do budoucna mohli ještě společně sejít ve studiu nebo na pódiu.
Ostatně, my všichni z naší rodiny už jsme se takhle setkali na třech akcích, v Lucerna Music Baru, v divadle Hybernia a na festivalu Blues Alive, na koncertech nazvaných Nechte zpívat Mišíky!, byť se naše projekty dost různí.
