LN Studoval jste aplikovanou matematiku a řídicí systémy, pracoval jste jako kybernetik, ale i překladatel z japonštiny. Jak jste se dostal k filmu a jak vám v tvorbě matematika pomáhá?
Matematiku by měl studovat každý umělec. Stavba díla je přece založená na kalkulaci a přesnosti. Bez znalosti matematiky a fyziky funkční literární, vizuální nebo hudební strukturu nevytvoříte. Co se mě týče, po studiu exaktních věd jsem si chtěl rozvinout i druhou polovinu mozku, a tak jsem se vrhl na umění a humanitní obory. Nikdy jsem toho nelitoval.
LN S tím trochu kontrastuje vaše tvrzení, že své filmy "lovíte"...
Ne, animální přístup mám jen ve fázi hledání tématu. Jako lovec pátrám po místě, kde ucítím myšlenku. Pronásleduju ji. Člověk musí vypnout mozek a zapojit intuici. Jsme svázaní technologií; musíme se oprostit od lidí a měst, vyčistit si hlavu. Pak se věci teprve stanou. Cestuju třeba s čtyřčlenným štábem dva týdny jedním autem nazdařbůh po Rusku a dívám se okolo. Když najdu tu pravou lokaci, zůstanu tam a zjišťuju, jak to místo funguje. Pozoruju - a pak teprve začnu točit.
LN A jak poznáte, že jste už natočil, co jste potřeboval?
Někdy prostě intuitivně vím, že musím přestat, jindy dojde materiál. Důležité je, abych zůstával pod tlakem. To je druhý zákon termodynamiky: bez tlaku, samo od sebe, se nic neděje. Když jsem v jedné zapadlé vesnici natáčel film Polární záře, sebral mě agent KGB a strávil jsem den a půl na výslechu, co tam dělám. Tak jsem si řekl - stačilo.
LN Ve filmu Moje štěstí jste si vyzkoušel i hranou tvorbu. V čem vidíte hlavní rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem? Ten rozdíl je v hlavě. Když vám ukážu záběr, jak někdo páchá sebevraždu, řeknete - kde jste našel tak skvělého herce? Já odpovím, že to je dokument, reálný záběr. A vy mi pak vyčtete, jak to, že jsem té sebevraždě nezabránil. Filmový materiál ale zůstává ten samý, rozdíl je jen v etice. Vždy se snažím zůstat pozorovatelem, ale hraným filmem můžete říct víc, víc diváka zneklidnit. Na konci Mého štěstí třeba hrdina postřílí pár lidí, to jako dokument těžko natočíte.
LN Ve svých filmech si občas libujete v absurditě. V Artělu rybář strká pod led "nekonečný" klacek, Moje štěstí zase využívá absurditu groteskně černou...
Co je absurdní na plátně, není absurdní v realitě. Už jen samotné vytržení scény z reality dané poměrem stran záběru vytváří absurditu.
Nové jako staréSergej Loznica se narodil v roce 1964 v Bělorusku. Vystudoval Kyjevský institut polytechniky a moskevskou filmovou školu VGIK. Od roku 2000 působil jako režisér dokumentů v Petrohradě, v roce 2001 se přestěhoval do Německa, nyní žije v Berlíně. Jeho dokumenty bývají k vidění i u nás na festivalech v Karlových Varech či v Jihlavě. Buď využívají archivní materiály (například Blokáda o obležení Leningradu), nebo tak aspoň vypadají (Artěl o rybaření na zamrzlém Bílém moři). V roce 2010 natočil hraný debut Moje štěstí, který byl vybrán do hlavní soutěže festivalu v Cannes. |
LN Taky to vypadá, že jste fascinovaný střídáním ročních dob a živly, hlavně vodou.
Záleží na filmu. Ve Stanici vlaku hraje střídání období velkou roli: slyšíme "zvuk času" a vidíme, jak se na lidech mění oblečení. Jindy zas potřebuju ukázat ty samé věci v různých perspektivách a v tom roční doby pomáhají.
LN Co se týče ukazování věcí z různých perspektiv, v Blokádě, složené z archivních záběrů, můžeme vidět některé události z mnoha úhlů. To obléhání Leningradu skutečně natáčelo tolik kameramanů?
Ne tolik, ale dost. Máte asi na mysli hlavně scénu průvodu německých zajatců. Ta se snímala tak důkladně kvůli propagandě: účel byl ukázat lidem, že Němci nejsou tak nebezpeční, že se dají zajmout. A tak je vedli celým městem jako opice a lidé se sbíhali, nejvíc samozřejmě na Něvském prospektu. Chtěl jsem to ukázat bez dobového komentáře z týdeníků, krok po kroku, jako válečnou show.
LN Sovětské propagandě jste se věnoval ve filmu Revue, sestříhaném právě z dobových týdeníků. Jak se na to téma díváte dnes?
Po projekci v Rotterdamu za mnou přišla jedna Američanka a řekla mi, že v USA se za studené války museli dívat na to samé. Propaganda je zkrátka zjednodušený pohled na svět. Na začátku 20. století začalo mít víc a víc lidí víc a víc volného času, začali objevovat svět okolo sebe a kladli otázky, které by lidi sto let před tím ani nenapadly. A tak vznikla společenská objednávka na zjednodušený popis reality. Teď je zase třeba lidem vysvětlit hospodářskou krizi... Vlády námi manipulují stále, i když v Rusku samozřejmě víc než třeba v Německu.
LN Všechny své dokumenty si stříháte sám, střih je v nich zásadní. Jak k němu přistupujete?
Aspoň něco doopravdy umím: kdybych přestal točit, jako střihač se uživím vždycky. Montáž je nejdůležitější část tvorby filmu. Ve střižně trávím hodně času, líbí se mi tam, mohl bych střih i učit. Pracuju film od filmu jinak. Artěl jsem stříhal den, Blokádu tři měsíce - ne proto, že bych měl tolik materiálu, ale protože jsem se od něj potřeboval emocionálně oprostit, získat odstup.
LN Po Mém štěstí budete dál pokračovat v hrané tvorbě?
Mám teď rozpracovaný další hraný film, od září do prosince budeme natáčet v Lotyšsku. V Moskvě a Pobaltí zrovna děláme castingy. Ale dokument opustit nechci, zrovna dokončuju zvuk u kratšího experimentálního filmu.
LN Jak vznikl ten váš portrét se sekyrou za hlavou, který se už objevil v řadě článků a festivalových katalogů?
Nechal jsem se tak vyfotit pro katalog z Cannes. Režiséři se rádi fotí s kamerou nebo nějakým jiným filmovým vybavením a tváří se u toho strašně vážně. Tak jsem si vybral tuhle svoji "hračku".
