Znovu se objevil až v minulém roce, kdy se autor za „dramatických osobních okolností“ stěhoval z jedné části Prahy do jiné: „I kvůli jeho zvláštnímu osudu jsem se ho rozhodl vydat v podobě, v jaké byl napsán před více než dvaceti lety, tehdy ještě ani ne třicetiletým autorem“.
Je to taky moje vina
Vypravěčem románu Na okraji zmizelého je starý profesor filozofie žijící v New Yorku. Jeho kořeny však vězí v Československu, konkrétně v Praze, odkud v roce 1948 jako „buržoazní filozof“ na poslední chvíli utekl před komunistickými „čističi“ do Ameriky přes západní Německo.
Profesorův přítel Jan Horák, komunista a Žid, se však rozhodl zůstat, přestože už tehdy viděl, že teorie se od praxe značně liší i v případě komunistických ideálů: „,Neuteču, tohle všechno je taky moje vina.‘ Pomyslel jsem si, že i moje. Ještě jednou jsem ho zkusil nalomit. ,Mýlíš se, jestli si myslíš, že něco změníš. Tamti,‘ ukázal jsem stejně jako Jan k východu, ,ti to nikdy neodpustí.‘“ V 50. letech byl Jan odsouzen v jednom z vykonstruovaných procesů, za rok zemřel, ještě předtím podlehla rakovině jeho manželka. Josef, jejich syn a druhá hlavní postava románu, tak vyrostl v dětském domově.
Skrze postavu Josefa Horáka pak autor může zkompletovat popis politických událostí v Československu, které následovaly po roce 1948, tedy po profesorově odchodu: rok 1968, normalizace, neoficiální kultura a také Josefův útěk z Jugoslávie do Itálie a poté do New Yorku. Tam se setkává s profesorem, ale ne nadlouho, neboť „záhadně zmizí“.
Unesen StB, nebo mafií?
Právě profesor po Josefovi začíná pátrat, najednou je osobou syna svého dávného přítele silně přitahován. Jde po Josefových stopách a pročítá jeho nalezené zápisky, kvůli čemuž dokonce zanedbává svou pedagogickou činnost, a postupně dochází k dvěma hypotézám. Buďto byl Josef kvůli svému vystoupení na Svobodné Evropě unesen StB zpět do Československa, anebo si s ním vyřídila účty newyorská mafie, proti níž jako náhodný svědek svědčil u soudu.
Postupně se v románu dočítáme také o vedlejších postavách románu - o ženách, a to jak v Josefově exulantské etapě života, tak o těch, s nimiž spojil na čas svůj život profesor. Odhalen je také příběh Josefova manželství v Československu, které skončilo tragickou smrtí ženy. Ten vyčte profesor rovněž z Josefových zápisků.
V závěru románu si profesor uvědomuje, že jeho obrazu o Josefovi do úplnosti chybí to, aby se vydal do Prahy, za lidmi, kteří jej znali: „Vím, proč se nemohu pro tu cestu rozhodnout.
Bojím se, že bych nepotkal Josefa, ale sám sebe z doby, kdy jsem ještě žil. Kohosi, koho už neznám a nepoznávám. Vždyť můj život mezi odchodem z Prahy a okamžikem, kdy jsem zjistil, že zmizel, se podobá předlouhému spánku.“
Román je nesen „krimi“ zápletkou. Nejen proto, ale i určitou „rozostřeností“ a americkým prostředím připomene poválečné prózy Egona Hostovského. Navíc je Na okraji zmizelého „poznamenáno“ tím, že jeho vypravěčem je profesor filozofie, jenž i s lékařem debatuje o Brochových Náměsíčnících. Což jistě ještě nijak nenabourává věrohodnost románu, nanejvýš jeho atraktivitu.
| Hodnocení LN: * * |
|
Jiří Pehe: |
Román Jiřího Peheho je daleko spíše důkazem toho, že autorova inteligence a schopnost písemného vyjádření vzhledem k literárnímu umění vůbec nic neznamená. Ale vlastně se nic neděje, je zcela normální, že jsou publikována i taková díla: aby vycházely dobré knihy, musí přece vycházet i ty dobré daleko méně.
