V Argu vydali v roce 2017 její románovou Navrátilku, loni pak přibyla tematicky příbuzná próza s podobným titulem: Návrat do Borga Sud. Samé návraty! Cesty zpátky, výpravy k minulému, ohledávání toho, co bylo – a toho, co z toho všeho nakonec zbylo. S návraty se totiž pevně druží ztrácení a míjení.
V případě hlavní hrdinky, která figuruje v novince zároveň v roli vypravěčky, jde rovnou o postupné vyhodnocování vlastního života jako ztracené varty, jako otevřeného účtu, z nějž ovšem čerpají vždycky ti druzí.
Víla i démon
Vypravěčka je učitelka, na univerzitě přednáší italskou literaturu a docela jí to jde; má jisté renomé, sem tam ji někdo důležitý poplácá po rameni a pochvalně zamručí nad jejím výkonem. Jenže tím to hasne. Pokud tohle znamená pro bezejmennou hrdinku nějakou jistotu, všecko ostatní v jejím životě jsou už jenom nejistoty: totální a fatální.
DONATELLA DI PIETRANTONIO: NÁVRAT DO BORGA SUD Překlad: Marina Feltlová Argo, Praha 2021, 200 stran |
V první řadě sestra Adriana, tedy podle jména ta, která se narodila v Adrii, možná povstala rovnou ze zelenkavé vody Jaderského moře. Má totiž v sobě jisté kvality víly, hlavně ty vizuální, ale zároveň je to uvnitř nefalšovaný démon: cloumá jí vztek i chtíč, je stále na útěku – před sebou, k druhému. A tahle bytostně nespokojená osoba se po létech mlčení vrátí do vypravěččina života: vtrhne do jejího vztahu jako prudký živel s devítiměsíčním miminem na ruce.
Tím začíná pro vypravěčku série pádů. Všecko kolem ní se postupně řítí do záhuby a ona se marně snaží to hroucení zadržet. „Ztrácela jsem je všechny,“ konstatuje. „Piera, matku, Adrianu. Bylo ve mně něco, co vyvolávalo opouštění.“ Nejdřív manžel, elitní dentista, který jednoho dne zjistí, že vztah se ženou je omyl a že by raději miloval muže. Pak matka – servaná, upracovaná matka široké rodiny, která si ovšem držela své potomstvo na distanc; nejspíš proto, že veškerou lásku investovala do svého nejmilejšího syna, který předčasně zemřel.
A nakonec i ta děsná a běsná Adriana, kterou matka mimochodem proklela; Adriana jednoho dne sletí z balkonu, když věší prádlo. Skočila sama, nebo jí někdo ochotně ukázal cestu? Odtud, přes Adrianina přítele-nepřítele, otce jejího syna, pak vede cesta do křivolakých uliček Borga Sud, starobylého přístavu na kraji Pescary.
A právě tady dokazuje Di Pietrantonio své první mistrovství: napsat atmosféru tak, že je člověk rázem na místě. Jedním odstavcem vykouzlí pach ryby, druhým tanec vína ve sklenici, třetím proměnlivé zvuky moře, dalším pak pavlačové domy plné zvídavých očí a halekání. Borga Sud ladí ale v jádru nejvíc s vypravěččinými negativistickými pocity: je to místo bídy, tragédie, zániku.
Rodinné, příliš rodinné
Druhé mistrovství dokazuje autorka samotným způsobem vyprávění: její řeč je od prvního do posledního slova pomalá, ale hutná, vrstevnatá. Nesleduje dějovou linku, sleduje v jednotlivých obrazech všestranné vztahové napnelismy: mezi hrdinkou a sestrou, hrdinkou a manželem, hrdinkou a matkou, hrdinkou a otcem, hrdinkou a sestřiným dítětem, hrdinkou a sestřiným přítelem-nepřítelem.
Sorrentinův neapolský Amarcord. I o lásce k filmu točili jiní přesvědčivěji |
A taky mezi hrdinkou tehdy a dnes. Prostě velká rodina, kde si ale jednotlivé komponenty moc nerozumějí. Nejdůležitější komponentou, kde se všechny ty rodinné, příliš rodinné vazby odrážejí, je pak samotné moře: věčné i proměnlivé, jistota a nejistota v jednom.
Vypravěčku z toho zrcadlení samozřejmě jímá čím dál hlubší melancholie, takže finále vyznívá trpně. Do Borga Sud jela přece pro útěchu, aktualizovat vzpomínky, připomenout si chvíle, kdy bylo líp, ale nic z toho už neplatí, vše se rozpustilo v mlze. A nepomůže ani nějaký ten bůh. „Jediná modlitba,“ bilancuje vypravěčka závěrem, může být vyslána k „věčným zákonům, které řídí pohyb hvězd a koloběh ročních dob na Zemi“. Proti tomu je člověk titěrnost a marnost sama. Už proto stojí Donatellu di Pietrantonio za to přečíst – že jednomu tenhle jeho komický nepoměr s věčností připomíná.
