Albem Pramínek času, což je mimochodem krásný název, v němž se snoubí ohlédnutí a inspirace Jiřím Suchým, jehož gigantická tvorba nemohla Hlase, stejně jako řadu dalších českých písničkářů, neovlivnit, slaví kapela hned dvě výročí.
To první traktuje přímo na obalu připomínkou dvacátého výročí založení tria, druhé spíše tušíme, pohlédneme-li na protagonistova biografická data: Ivan Hlas oslaví v květnu sedmdesátiny (dodejme, že v tomto na dnešní poměry vlastně „žádném věku“ se stal nedávno pradědečkem, v čemž mezi aktivními českými muzikanty nejspíš drží primát).
A k matematice můžeme ještě připomenout, že na začátku loňského prosince uplynulo přesně třicet let od premiéry Šakalích let, filmu, který písničkáři, jenž byl sice na scéně už od sedmdesátých let, ale stál spíš na jejím okraji, přinesl velkou slávu. Ostatně, bez „šakalích hitů“ jako Na kolena, Jednou mi fotr povídá nebo Pod oknem si dodnes nelze představit žádný Hlasův koncert.
Geneze tria
K výročí Ivan Hlas Tria se sluší připomenout některé skutečnosti. Ivan Hlas měl na jedné straně vždycky rád plný zvuk rockové kapely, nezapomeňme, že byl v sedmdesátých letech spoluzakladatelem Žlutého psa, poté vedl skupinu Nahlas, s níž stihl v osmdesátých letech zázrakem vydat dvě alba, a i v devadesátých letech jej doprovázela personálně proměnlivá kapela na koncertech i ve studiu.
 Ivan Hlas Trio: Pramínek časuGalén 2023 |
Vedle toho ale měl Hlas vždycky rád i komornější způsob vystupování, zřejmě je v něm zakódována zkušenost z hospodského jamování na Hanspaulce, a jeho uvolněnost, jež je v plně obsazené kapele přece jen limitovaná, si realizoval v „malých partách“, z nichž byla v 90. letech nejčastěji činná ta triová s houslistou Pavlem Cinglem a kytaristou Janem Ponocným. Zůstala po ní moc pěkná „samizdatová“ kazeta, kterou ti šťastní z pamětníků schraňují jako poklad – až jednou bude Ivan Hlas vydávat opulentní box „sebraných spisů“, mohl by to být pěkný bonus.
Vznik aktuálního Ivan Hlas Tria před oněmi dvaceti lety ovšem byl kromě chuti zahrát si tišeji a akustičtěji způsoben ještě jednou okolností. V té době písničkář založil jednu ze svých dalších „velkých kapel“, jejíž instrumentální hvězdou byl v Praze žijící slovensko-maďarský kytarista Norbi Kovács.
Jenomže doba tehdy zrovna velkým projektům nepřála, byla jedna z návštěvnických krizí, a tak musel Hlas kapelu, která měla optimistický (nebo spíš ironický?) název Růžový brejle, poměrně brzo, po jednom albu, rozpustit. A v důsledku rozchodu společně s Kovácsem a dalším členem Růžových brejlí, violoncellistou Jaroslavem Olinem Nejezchlebou, založili Ivan Hlas Trio. Velmi setrvalého charakteru, jak vidíme.
Hity a staronovinka
Dvacetiny oslavilo Ivan Hlas Trio tím, že se na tři dny zavřelo do studia Soundevice Adama Pakosty a vlastně si „udělalo hezky“. Vybralo svoje nejoblíbenější písničky z koncertního repertoáru a nahrálo je zcela naživo, bez jakýchkoli načančaností a dalších úprav. Mohlo si to dovolit, všichni tři muzikanti na sebe skvěle slyší, jsou skutečně srostlí, což je dáno nejen jejich hráčskými kvalitami, ale především lidskými povahami – nebýt to takové klišé, asi nejpřesnější by bylo označit je za spolek pohodářů.
Možná je to přání, tedy otec myšlenky člověka, který koncert tria viděl mnohokrát a má Hlasovy písně odjakživa hluboko ve své osobní DNA, ale z nahrávky skutečně ona naprostá uvolněnost, která je zároveň vypodložena naprostou profesionální jistotou, přímo čiší. Posluchač si kdesi vzadu v hlavě vlastně i domýšlí koncertní situace, Hlasovo odevzdání se hudbě a pokoru vůči posluchačům, Kovácsova virtuózní, ale vždy nesmírně vkusná sólová extempore, Nejezchlebovy legrácky i grunt, který se svým nástrojem drží.
Album přináší až na závěrečnou píseň Hello, Mony!, staronovinku, kterou Hlas rozepsal v pubertě a nyní ji dokončil, vesměs starší písně, mezi nimiž je řada opravdových hitů kalibru Karlín, Miláčku, vrať se nebo Hanspaul City.
Podobně retrospektivně bylo koncipováno i minulé album tria Krásnej dar, nikoli ale ve smyslu „studiové live“ desky, a tak si může posluchač srovnat podoby písniček Až přelezem plot, Báječná léta pod psa a Já se neumím smát, které se nacházejí na obou albech.
Album Pramínek času je vlastně jakýmsi svérázným hlasovským „best of“ (či „greatest hits“), natočeným tak, jak je v současné době můžeme slyšet v klubech či na festivalech. Atmosféru vystoupení v křehkosti, hloubce, ale i nadhledu či neutuchajícím rebelství navozuje velmi přesně.
