To, po čem tak dlouho toužila, ji totiž málem stálo život. Dnes se o svém koncertování radí s astrology, protože hvězdy prý vědí všechno
Jen z rádia hlas těší nás předpovědí počasí… Je někdo v Česku, kdo to nezná? Trochu posmutnělá Zamilovaná (původně Je t’aime a mourir) se na nás line z éteru už skoro čtvrt století, bez ohledu na režim, vlnu tropických veder či kursovní lístky. Rádia ji nasazovala i tehdy, když její interpretka, hudební stálice se seriózním renomé i ve vážné hudbě Lenka Filipová (52) několik let „ze zdravotních důvodů“ vůbec nevystupovala.
Kytaristka se zvláštním témbrem hlasu nikdy nepatřila do žádné popstáje. Když se ve dvaceti vrátila ze studií v Paříži, dráždila pánskými kalhotami s kšandami, motýlkem a francouzským šmrncem a zároveň překvapovala bravurní hrou na klasickou kytaru. Málokdo ale věděl, že ve Francii tehdy bodovala hlavně u Arabů a Rusů („eto naša děvočka“), protože tam ze žalu přibrala osmnáct kilo. Rozhovory dává systémem „chytrá horákyně“ - mluví hodně, ale otevírá se málo a s tím lidsky důležitým, například že je skoro pětadvacet let vdaná za médiím neznámého muže a má s ním dvanáctiletou dceru, při jejímž zpackaném porodu skoro zemřela, se nesvěřuje. Opatrně mluví i o své zálibě otevírat dveře do jiných, „duchovních světů“, i když své koncerty, pokud to pravidla showbyznysu jen trochu dovolí, má prý vždy podepřené správnou konstelací hvězd.
Koukám, že nehty na levé ruce máte zastřižené až do masa, a na pravé naopak pěkně dlouhé drápy…
Tak to mám už od tanečních. Dlouhé nehty na pravačce musíte mít, jimi vlastně tvoříte barvu tónu, to je kytaristův vyjadřovací prostředek.
Už se stalo, že jste kvůli zlomenému nehtu musela zrušit koncert?
Mně se to naštěstí nestalo, ale můj profesor Milan Zelenka kvůli nehtu opravdu koncert zrušil. To je, jako kdyby vám na klavíru přestala fungovat klávesa. Těžké party bych se zlomeným nehtem hrát nemohla.
Umělé nehty by to nespravily?
To víte, že jsem to zkoušela, protože dost trpím lámavostí nehtů. Ale když mi nalepili na můj nehet umělý, bylo to šílené, vůbec to s tím nešlo. Navíc ta hmota dělá na strunu takový divný břink. V roce ’88 jsem se na zájezdu v Německu seznámila s Donovanem. Měl při hraní úžasný zvuk a přitom hrál prstama, ne trsátkem. Já si říkám: Má ruce ze železa nebo co? Pak jsme spolu byli na večeři a on se mi pochlubil, že v Anglii vynalezli umělé nehty ze zvláštní tvrzené hmoty, která rezonovala. Dávají se pod nehet. A jaké bylo moje překvapení, když mi za týden přišel balíček s nehty z Londýna jako dárek od Donovana. Celé roky jsem je používala, ale přestali je vyrábět. Tak si teď v případě nouze kapu na nehty vteřinové lepidlo, prostě nakapu na prasklý nehet chemikálii a nějakou dobu to drží.
Nebojíte se, že se říznete při vaření?
Vaření je velmi rizikové. A já jsem zbrklá, chci všechno stihnout, o to je to horší. Vzpomínám si, že těsně před revolucí jsem tu měla francouzského písničkáře Francise Cabrela. Chtěla jsem mu udělat ten nejlepší servis, překládala jsem, lítala na Supraphon, aby mu vydali desku, domlouvala novinové články, koncertovala s ním. A ještě jsem se rozhodla, že udělám pro všechny večeři. Naklepávala jsem maso a pěkně jsem se řízla při nakrajování okrajů do prstu levé ruky. Měli jsme dvakrát vyprodaný Karlín, co jsem měla dělat? Fugu jsem sice zahrála, ale byla to neuvěřitelná bolest. Dneska na to mám fintu: Když se říznu, hodně a často si na to kapu jód. Je to brutální, děsně to bolí, ale rána se rychleji zavírá, za tři dny už hraju. A další fintu mám na spáleniny - sůl. Jednou jsme byli s kapelou ve Francii a dělali nám švýcarské raclette, při kterém si každý sám přímo na stole roztápí na lopatičce sýr. Já to ještě neznala. Někdo mi podal žhavou lopatku, vzala jsem ji levou rukou, udělalo to ssss… Celý večer jsem pak držela ruku v soli, ale druhý den jsem hrála.
Taky si jako houslista Šporcl každý večer pilujete ztvrdlá bříška prstů?
Kytaristům se taky na levé ruce dělají mozoly. U kytary jsou navíc silnější struny než u houslí. Horší je to od kovových strun než od nylonových, kovové mají větší říz. A když mozol zatlačí na nerv, vyřadí vás to někdy i na celé týdny. Levačku mám o hodně míň citlivou, Braillovo písmo bych číst nemohla.
Vysvětlete mi, proč je tak málo kytaristek?
Taky jsem o tom přemýšlela. Vždyť nás bylo na škole tolik - kde ty ženský jsou? Ale klasická kytara je náročný nástroj. Užíváte velké síly pro levou ruku, začíná vám pracovat už někde od krční páteře. Musíte denně cvičit a to cvičení se pro vás musí stát životní zásadou, ať se vám chce nebo nechce. Nemůžete vysadit ani na týden. S kytarou musíte absolutně srůst. Cvičíte, cvičíte, a teprve až po tý dřině začne nástroj mluvit. Musím říct, že čím déle na kytaru hraju, tak mi to připadá těžší. Ale já jsem druhou půlkou zpěvačka. A kritici si mě občas házeli jako horký brambor, protože nevěděli, jestli patřím do vážné hudby nebo do pop music.
Zkusila jste někdy kytaru odložit a zpívat bez ní? Poskakovat po jevišti, stepovat jako jiné zpěvačky?
Taky jsem to zkoušela. Já na tom pohybově vůbec nejsem špatně, v tanečních jsem byla excelentní tanečnice, mám v sobě čertíky-bertíky! Já bych šla i do stepování, ale už se mi zdá, že jsem rozprostřená na příliš mnoho stran. Ale ne že by mě to nebavilo, třeba latinskoamerické tance, taková cha cha, ježiš, to je moje vášeň… Jen to nepěstuju na jevišti.
Je to u kytary jako u houslí, že čím je nástroj starší, tím je lepší?
To vůbec ne. Z kytary starožitnost neuděláš, prostě v určitém věku odejde. Mám jednu asi pětadvacetiletou, a to už je babička. Minulé léto se jí úplně prohnul krk na druhou stranu. Mám teď šest kytar, ke každé mám jiný vztah. Pořídila jsem si nedávno dokonce elektrickou kytaru a začala se na ni učit.
Máte prý taky dvanáctistrunku po Karlu Zichovi.
Dávala jsem ke známému do servisu svoji kytaru a tam mi řekli: „Představ si, Karel tu byl, než odjel, a nechal tu dvě kytary.“ Mně to leželo v hlavě, za dva dny jsem se vrátila, jestli by mi ji neprodali. Poslali mě za Janou Zichovou a ta řekla: „To víš, že jo.“ Když na ni hraju Mosty a myslím při tom na Karla, to je tak krásnej pocit, že mám slzy na krajíčku.
Měla jste někdy naopak v životě chvíli, kdy jste kytaru nenáviděla?
Ne, to ne. Že jsem si od ní chtěla odpočinout, to ano. Když jsem v devětatřiceti porodila, přiznám se, že jsem ten nástroj odložila, a nakonec z toho byla šestiletá pauza. Ale aby si lidi nemysleli, že jsem se povalovala někde na Havaji. Já měla špatný porod, skoro jsem vykrvácela. Potřebovala jsem si odpočinout.
Říká se, že se o důležitých událostech svého života radíte s astrology. Předpověděli, že se vám ještě narodí dítě? Ano. To jediné mi dávalo sílu, doktoři nade mnou už zlomili hůl.
Vy máte svého astrologa, nebo to umíte sama?
Sama ne, na to jsou jiní, já se v astrologii jen orientuju od doby, co mi umřela maminka. Ona zemřela náhle, ve věku, co jsem teď já. A já hledala, proč se to stalo, a začaly se mi otvírat dveře do jiných, duchovních světů. Já k tomuhle vidění z druhé strany dost tíhnu. Štěpán Rak mě také zavedl na Letné do jedné laboratoře, kde se združovali různí léčitelé.
Jak vám astrolog vysvětlil, že vám zemřela maminka?
On to vidí ve hvězdách, tam je všechno. Dokonce Štěpán Rak mě na to upozornil ještě daleko předtím, než maminka odešla. V době, kdy byla úplně zdravá. Já jsem na to pak zapomněla, protože jsem byla vlastně malá holka, mně bylo čtrnáct patnáct, nevnímala jsem to dobře.
Radíte se s hvězdami o svých koncertech, o nahrávání desek?
Já nechci vypadat, že jsem taková ta pověrčivá… Ale mně se to prostě osvědčilo, třeba s tím dítětem. Stalo se, co mi předpověděli. Vždyť je známo, že i v historii se někteří vladaři řídili radami hvězd... Takže pokud to jde, radím se o termínu koncertu s astrologem. A všechny termíny důležitých koncertů ve velkých sálech si pokud možno dávám v dobré konstelaci hvězd. Samozřejmě že to zvládnete i v jiný den, ale v ten dobrý den můžete být ještě lepší, protože to máte podepřené.
Vy umíte taky předpovídat, co se stane?
Ne. Ale kdybych se do toho pustila… Všechno je jen řemeslo, i astrologie. Ale pozor, někteří astrologové mají i něco navíc. A o to jde.
Nikdy jste nepatřila do žádné tzv. stáje pop music. Přitom když jste se jako dvacetiletá vrátila ze studií v Paříži, musela jste být pro český showbyznys velmi atraktivní zboží...
Atraktivní zboží jsem tenkrát určitě byla. To víte, že mě lanařili. A určitě kdybych se k nějaké stáji přimkla, moje kariéra by vypadala jinak. Všechno by bylo jednodušší a asi bych dosáhla i nějakého „hvězdnějšího“ vrcholu. Ale mně vždycky šlo spíš o umělecké uznání než o zviditelnění za každou cenu. Ne že by mě to tenkrát nelákalo, byla jsem mladá holka. Ale vždycky jsem tomu odolala, protože jsem měla svý bezvadný zázemí, rodiče, s kterými jsem to vždycky probrala.
Když jsme u rodiny, váš bratr Tomáš šéfuje firmě Universal Music, kde vydáváte desky. Nedostává se někdy do sporu svědomí - jako bratr by vás jistě chtěl vydávat, ale na druhé straně musí sledovat především komerční hlediska?
To je zajímavá otázka… (chvíli mlčí) A musím vám říct, že jsem si tento jeho pocit vyřešila tím, že jsem od Universalu zrovna odešla. Právě kvůli bratrovi. The best of Lenka Filipová je poslední deska, kterou jsem u nich vydala. Odešla bych zřejmě už dřív, kdybych neonemocněla. Kde budu vydávat, to v tuhle chvíli nevím.
Bylo studium ve Francii nejkrásnější část vašeho života?
Ne. Rozhodně ne.
Vám se nepodařilo se v Paříži zamilovat?
Podařilo, dokonce několikrát. Ale ne tak, abych tam zůstala. I když jsem měla jedinečnou možnost, nahrávala jsem u francouzské firmy, znala jazyk. Ale cítila jsem odpovědnost ke své rodině, k mámě, k tátovi, bratr byl v té době ještě na devítiletce. A kdybych zůstala na Západě, tak bych je v podstatě všechny odepsala. To jsem jim nemohla udělat.
Byla jste tehdy mladá, krásná. Obletovali vás Francouzi?
No, po pravdě řečeno, obletovali mě až daleko později. Protože když jsem studovala v Paříži, byla jsem obluda tlustá. Obrovsky tlustá. Já se v Paříži spravila o osmnáct kilo!
Zaháněla jste stesk sladkými croissanty?
No právě. Hodně se mi stejskalo, měla jsem svou první velkou lásku tady a kynula jsem a kynula. A ještě ke všemu jsem v Paříži bydlela v podnájmu v domě, kde dole byla cukrárna a pekárna. Dovedete si to představit? Žila jsem v pokojíčku vedle homosexuála a pekaře, to byli mí kamarádi. Takže já šla z koncertu, pekař šel zrovna péct, žvatlali jsme francouzsky a anglicky, probírali umění i pečení dortů, do toho voněly koblihy… Doteď znám názvy všech tamních dortíků ve francouzštině a vím, z jakého jsou těsta. A šéf té patisserie si to nejdřív pochvaloval: „Přijel takovej huběňour a jak nám tady, panečku, kvete!“ No a po třech měsících, když už jsem měla zadek jak pivovarská kobyla a nosila takové ty volné indické hábity, jsem se nejvíc líbila Arabům a Rusům - „eto naša děvočka“, říkali o mně. Hrůza. Zkrátka jsem tam tehdy vůbec nebodovala. Ale vrátila jsem se domů a za půl roku to bylo dole.
Býváte spojována s Francií. Vy jste ale už v šestnácti dostala nabídku odjet s BROLNem (Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů) na tříměsíční turné po USA a Kanadě. Co vás tehdy, poprvé za „železnou oponou“, na Americe nejvíc zaskočilo?
Já si hlavně moc dobře vzpomínám na ten pocit, jak jsem po návratu byla absolutní King Kong. Všechno jsem věděla nejlíp. A co mě nejvíc zaskočilo? To mi došlo až později - že jsme tam bydlela s politickou pracovnicí vyslanou jako dozor nad orchestrem. Byla jsem nejmladší, šoupli ji ke mně jako takovou maminku, asi ji chtěli zabavit… (směje se) Ale já jsem to tehdy vůbec nechápala, viděla jsem v ní prostě takovou někdy milou a jindy přísnou tetu. Zkrátka mi to tehdy nedocházelo, byla jsem naivní. Vystupovali jsme hlavně pro Čechoameričany, většinou to byli milí lidé. Byl rok ’71 a zvláštní bylo, že nejmíň česky mluvili právě emigranti z osmašedesátého. Kdežto ti, co emigrovali na začátku století nebo po osmačtyřicátém, mluvili krásně a rádi česky.
Ta hodná teta se vás nějak snažila ovlivnit?
Ona mě jenom pozorovala. A co se dělo pak, jestli o mně podávala nějaké hlášení, to nevím. Ale já se držela celé party, nebyla jsem jen s ní. Mohla jsem vidět Jarmilu Šulákovou, Jožku Černého při práci, z profesního hlediska to pro mě bylo velmi poučné. Žádná zívačka, ani v šatně, stávala jsem za jevištěm a jenom zírala. Já byla pro všechny cérečka, napletli mi dva copy, měla jsem jihočeský kroj a zpívala jsem Budějice, Budějice…, Koulelo se, koulelo, červené jablíčko. V druhé půlce jsem vystupovala s kytarou a to na mě teda Američani koukali, protože jsem hrála na svá léta virtuózně. Lidovou písničku jsem měla odmala pod kůží, maminka byla učitelka ruštiny a hudební výchovy.
Vy jste s copy a v kroji hrála na klasickou kytaru?
Jo, to byl paradox. A zpívala jsem tím svým hlubokým hlasem, bylo to asi dobrý divadlo. Od té doby jsem se do Ameriky už nepodívala.
Co jste si z Ameriky tehdy přivezla - džíny?
Ostatní děvčata, která byla jenom o dva roky starší, a měla tudíž větší diety, si vozila beraní kožichy až na zem, které se tady tehdy vůbec nedostaly, a takové ty hodně chlupaté kozačky. Já si přivezla hlavně spoustu indiánských suvenýrů, mě tehdy strašně přitahovaly indiánské věci, já snad musela být v minulém životě indiánka. Prsteny s tyrkysovým kamenem, kovbojskou kravatu…
Léta jste si budovala image romantické, něžné a plaché dívky, která je na pódiu vlastně tak trochu nedopatřením. V showbyznysu, kde se pohybujete už dvacet pět let, by se ale takové stvoření těžko prosadilo. Jaká jste ve skutečnosti?
Však já si taky celou dobu myslím, že kdo ví, jestli jsem v showbyznysu správně. (směje se) Jsem taková asi. Jenom časem a zkušenostmi jsem si vypěstovala některé obranné systémy, abych vůbec mohla fungovat. Neakceptuju ze showbyznysu všechno, třeba bulvár. A naučila jsem se některé věci si nepřipouštět.
Bráníte své soukromí docela hodně. Což má za následek, že když člověk čte vaše rozhovory, má pocit, že váš život byl jedna velká procházka růžovým sadem, v němž vás tu a tam čekala nějaká nádherná příležitost. Žádné všední starosti. Není to tak, že skoro pětadvacet let trvající spořádané manželství a dospívající dcera se prostě k představě romantické bytosti moc nehodí?
Tak to určitě není. Já si myslím, že soukromí je soukromí, a na rozdíl od jiných se toho opravdu držím. Neporušuju tu zásadu, nedělám si z toho image, nedělám se takzvaně vzácnou. Potřebuju intimitu a moc se nesvěřuju. A koneckonců já ani nemusím nic říkat slovy, prostor k vyjádření mé skutečné duše mi dává muzika. Něco musí zůstat tajemstvím.
Aspoň to zkusím. O vašem muži se prakticky nic neví. Můžete aspoň říct, jestli rozumí hudbě?
Cítí muziku skvěle. Radím se s ním a na jeho názor a dnes už i na názor dcery hodně dám.
Jste doma emancipovaná žena?
Určitě. Ale je to emancipace na základě porozumění. Já ani manžel se nesnažíme hrát první housle.
| Lenka Filipová (52) |
|
Zpěvačka a kytaristka studovala na pražské konzervatoři a na Mezinárodní hudební akademii v Paříži obor klasická kytara. Od roku 1982, kdy debutovala albem Zamilovaná, vydala řadu desek (např. Quo vadis, Řeka života, Concertino I a II, Tisíc způsobů, jak zabít lásku…), úspěšně koncertovala i v Německu, Francii, Itálii, Finsku, Japonsku a Švýcarsku. V roce 1988 získala Grand Prix na kytarovém festivalu v Nizozemských Antilách, v roce 1997 českou Cenu Grammy. Naposledy vydala dvojalbum The best of Lenka Filipová. „V nejbližší době budu pracovat na třetí klasické desce a chystám i album úplně nových písniček.“ Lenka Filipová je vdaná (na snímku s maminkou) a má dvanáctiletou dceru. |
Až takhle se mám odkrývat? Snad... nedochvilnost. Jéžiš, ta mě tak štve. Snažím se s tím bojovat, dokonce si dávám hodinky o čtvrthodinu napřed, a stejně to nefunguje. Jednou mi dokonce ulítlo letadlo.
Měla jste někdy mindrák kvůli svému vzhledu?
Já jsem si dřív například myslela, že mám velké uši a velký nos. Ale už jsem si na všechno na sobě tak nějak zvykla. A myslím si, že už to tak nechám, že to nebudu měnit.
Jakou nejabsurdnější zprávu jste si kdy o sobě přečetla?
Jednou jsme byli vyfoceni s bratrem na nějakém křtu a napsali, že je to můj manžel, a ještě mu dali jiné jméno. Ale největší investigace určitě byla, když odhalili, že jsem dcera Gérarda Philipa a Ireny Kačírkové. Což vzniklo zřejmě tak, že Irena Kačírková uváděla televizní lekce francouzštiny a někdo si mě s ní spojil. Ale pozor! Irena se s Gérardem Philipem opravdu v Praze jednou sešla. A když zemřela na rakovinu a mně zrovna v té době taky umírala maminka na rakovinu, někdo si to spojil. Jedna paní mi dokonce napsala, že jsem hrozná dcera, když nechodím ani mamince na hrob. A že se nemůže dívat na to, jak hrob Ireny Kačírkové zarůstá býlím... To mě docela ranilo. Mimochodem, já mám senzačního tatínka a miluju ho. Gérardem Philipem bych ovšem neopovrhla...
