Jan Ambrůz patří k sochařům citlivě reagujícím na dané prostředí, které přísně respektuje a zároveň dotváří. Doma i v zahraničí se prosadil svými monumentálními, a přitom odlehčenými a křehkými instalacemi z velkých skleněných tabulí, skládaných do rafinovaných geometrických soustav, a také velkorysými, důmyslně konstruovanými dřevěnými objekty, v nichž projevuje vybroušený smysl pro měřítko a proporce.
JAN AMBRŮZKurátorka Marika Svobodová Dům umění města Brna, do 30. 10. |
Do jeho sochařské tvorby se promítá vyhraněný cit pro celek i pro rytmus jednoduchých tvarů, ať už v otevřené krajině, zahradách a parcích, nebo v uzavřeném galerijním, sakrálním či jiném prostoru. Využívá přirozenou energii přírodních procesů, jimiž se do objektů vpisuje ubíhání času. Inspiruje se i městským prostředím Brna a vychází z dokonale promyšlených oválných tvarů sportovních stadionů. S lehkou nadsázkou reaguje i na další sportovní motivy.
Ve vstupní hale výstavních prostor je instalace sestavená z „pochozích“ kalených skleněných tabulí položených na gumové puky a připomínající hokejové hřiště. Můžete na ně vstoupit a zažijete zvláštní pocit strachu z toho, že se propadnete podobně jako na zamrzlém rybníku (Kluziště, 2022). Trochu zádumčivou atmosféru ještě zvýrazňuje video nazvané Hladina (2020), na němž se nad vodou zvedá mlha a někde v dálce štěká pes. Vedle různých druhů dřev a skla využívá sochař i další materiály. Na kovové prvky nechá působit proměny počasí, takže se na některých objektech vytvářejí vrstvy rezu, opět naznačující sepětí lidí s přírodou.
Šalina a Šinkansen
Pohled do přírodního dění přináší i video, ve kterém se na úzké zídce potkávají mravenci. Většinou stále spěchají, ale někdy se zastavují, jako by se dávali do řeči, a pak pokračují dál. Jindy se míjejí bez povšimnutí nebo do sebe dokonce vrážejí. Prostě se chovají podobně jako lidé (Mravenci, 2020). Některé konstrukce přenesl Jan Ambrůz do výstavních sálů ze svých pozemků, kde na ně opět třeba i dlouhodobě působily změny počasí v různých ročních obdobích i denních dobách.
Objekt z železných zrezavělých trubek nazvaný Šalina (2021) zaznamenává obrys staré oválné tramvaje a váže se k životu ve městě. Instalace Šinkansen (2022) je složená ze stejných prvků připomínajících katafalky. Jsou spojené s videem zachycujícím intenzivní déšť dopadající na železnou trubku s kapkami, které z ní padají jako slzy. Celek vyvolává pocity smutku nebo dokonce beznaděje.
Na projekci umístěné přes celou stěnu v následujícím sále se v rybníku či jezírku pomalu nebo spíš neznatelně přibližují dvě ryby, až se dotknou v jakémsi letmém polibku (2020). V poslední instalaci nazvané Zatáčky (2022) využil sochař možnosti odlévaného skla. Dochází tu ke grotesknímu kontrastu s videozáznamem mravkolva, kterého snad všichni známe ze Sekorova Ferdy Mravence. Ve své jamce se snaží chytit a sežrat různé brouky, v tomto případě nebohou ploštici, která se však nakonec zachrání. V jedné z částí expozice je dojem z přírody podbarven zpěvem ptáků, znějícím příjemně, povzbudivě a optimisticky.
Sochař a filozof
Jan Ambrůz se představuje jako sochař a zároveň filozof, který dokáže přesvědčivě vyjádřit souvislosti mezi naší civilizací a krajinou, mezi lidmi a jejich prostředím, bohužel často nevratně narušeným. Jeho projev však vyvolává i naději, že snad nakonec přece jen nedopustíme necitlivé zasahování do přírodních procesů. Zároveň však do něj pronikají i existenciální pocity, vycházející z našich promarněných šancí. Přirozenou součást výstavy tvoří kresby tužkou na černém plátně, svým jednoduchým, a přitom velmi působivým tvaroslovím úzce související s objekty a instalacemi.
Kurátorka Marika Svobodová se ve svém výběru pro úsporně řešenou funkcionalistickou budovu brněnského Domu umění soustředila hlavně na Ambrůzovo dílo posledních let v celé jeho pestrosti, výrazové přesvědčivosti a myšlenkové složitosti. Zbývá dodat, že také připravuje jeho obsáhlou monografii, která má vyjít ještě před koncem výstavy.
