Jane Birkinová. Angličanka usedlá ve Francii zůstala navždy spojená se svým životním i uměleckým partnerem, hudebníkem Sergem Gainsbourgem, který pocházel z ruské židovské rodiny. Vděčila mu za svou kariéru zpěvačky, ale nakonec se od něj dokázala odpoutat a jít vlastní cestou.
Narodila se 14. prosince 1946 v Londýně jako dcera Davida Birkina, velitele královského námořnictva a válečného hrdiny, a herečky Judy Campbellové, která byla múzou britského dramatika Noëla Cowarda. Poprvé se vdávala v pouhých osmnácti letech, a to za skladatele a playboye Johna Barryho, a měla s ním dceru Kate.
 |
Po jeho boku zůstala nenápadnou manželkou a také se objevila v pár filmech, především v roli modelky v Antonioniho mistrovském díle Zvětšenina. V roce 1968, po rozpadu manželství, se v Paříži zúčastnila castingu na film Slogan a poprvé se setkala se Sergem Gainsbourgem. Byl jí protivný a připadal jí arogantní, on zase čekal jinou partnerku a reptal, že má hrát s neznámou ženou, která neumí správně vyslovit tři francouzská slova.
Papež byl náš nejlepší propagátor
Brzo ale přeskočila jiskra. V roce 1969 společně ohromili Británii, ale i Francii a Vatikán, když společně nazpívali jeho skladbu Je t’aime… moi non plus, nepřekonatelný milostný duet, který původně nahrála Brigitte Bardotová. „Musela jsem ublížit Angličanům a také svým rodičům,“ vysvětlila Jane a jinde zase prohlásila, že papež, který se postaral o zákaz písně v Itálii, byl jejich nejlepším propagátorem.
Píseň ji proslavila po celém světě a s Gainsbourgem, který kvůli ní opustil rodinu, se stali emblematickým párem 70. let. Zůstali spolu třináct let a narodila se jim dcera Charlotte, dnes rovněž úspěšná herečka a zpěvačka.
Zářivé úspěchy ve filmu i v divadle
Jane se také postupně prosadila ve filmu, nejprve v komediích režiséra Clauda Zidiho (Hořčice mi stoupá do nosu, Náhradník s Pierrem Richardem), pak ve snímcích Rogera Vadima (Don Juan 73 s Brigitte Bardotovou) nebo Patrice Leconta (Jeď, není nic vidět!). Později točila s Godardem (Pěstuj si pravačku), Tavernierem (Čas nostalgie), Rivettem (například Krásná hašteřilka). A také s Jacquesem Doillonem, který se stal i jejím životním partnerem a měla s ním třetí dceru Lou (Marnotratná dcera, Pirátka).
Její androgynní půvab a křehkost jako by byly esencí přelomu 60. a 70. let, byla zosobněným symbolem sexuální svobody. Půvab si uchovala až do stáří, vypadala, jako by se jí vyhýbalo, pořád byla sexy a její uvolněný styl oblékání měl šmrnc. Ať už jako mladá nosila neuvěřitelně krátké minisukně, nebo džíny, bílou košili a conversky. Její mazlivá dikce, křehký témbr a francouzština s anglickým přízvukem, to byla fantastická kombinace, její zpěv působil jako erotická výzva. Jako herečka byla neobyčejně civilní, a přitom měla tajemství a jedinečný výraz. Její herectví bylo kombinací zvláštní křehkosti a pravdivosti.
Birkinová ovšem vedle kariéry zpěvačky a filmové herečky měla i velmi úspěšnou éru v divadle. V roce 1985 ji slavný režisér Patrice Chéreau obsadil do hlavní role Marivauxovy Falešné komorné, o tři roky později se sešla s Josiane Balasko, aby hrála v její hře Moje bývalka. Byly to příležitosti naprosto odlišných žánrů a s tvůrci, kteří se absolutně lišili, a Birkinová pokaždé triumfovala. Její divadelní kariéra byla úctyhodná, postupně hrála v současných textech (třeba od Jeana-Clauda Carriéra) i v klasice – Trójankách, Hamletovi, Elektře. V roce 1999 přišla s vlastním textem Oh! promiň, že jsi spal, který uvedla v pařížském Gaîté-Montparnasse a šlo o jakousi osobní zpověď po rozchodu s milovaným mužem.
Jane Birkinová také v roce 2008 vystoupila v pražském Divadle Archa a její vyprodaný koncert měl obrovský úspěch.
