Beneš byl v devětaosmdesátém jedním z těch, kdo založili Aktiv volné fotografie. Sdružení, co si dalo za cíl otevřít v hlavním městě důstojnou výstavní síň pro fotografii. Podařilo se to po dlouhých tahanicích teprve na podzim 2013, kdy zahájil svou činnost dvoupodlažní Dům fotografie na adrese Revoluční 5.
Benešova aktuální přehlídka, která zahajuje v osmdesátých letech a končí současností, by tak mohla být braná jako povinný dík nebo umoření dávného dluhu. Ale je to jinak: ta výstava představuje autora jedinečného, výrazně osobního rukopisu. Jen se o něm dosud moc nevědělo. Takže objev první velikosti?
Normalizace v kanále
Výstava se jmenuje Ex urbi. „Exurbia“ je pojem ze sociologie, který označuje lokalitu ještě dál, než je předměstí, trochu v izolaci, trochu v skrytu, blíž k zeleni než k městu. Prostě za okrajem. V Benešově případě ten název docela padne. Narodil se rok po druhé válce v Plzni. Fotografii nestudoval, zvládl ji po své vlastní ose; fotí od devětašedesátého.
Od sedmasedmdesátého má pak domicil v Praze. Nejdřív dělal pár let nočního vrátného v Uměleckoprůmyslovém muzeu, ve třiaosmdesátém nastoupil jako archivář a fotograf u Pražských vodovodů a kanalizací. To je symbolické: voda žije v uzavřené trubce, kanalizace vede napříč podzemím. Čili omezený prostor a příšeří, ne-li rovnou tma; ale hlavně – chybí tady lidský prvek! Přesně takovou náladu mají fotografie, které výstavu otvírají.
Jsou to záběry vylidněných, prázdných míst. Ovšem žádná romantická krajina, naopak – antiromantické, chladné a úzkostné město, kterým postupuje normalizace. Uzavřený prostor, interiéry: stěny, strop, podlaha. Nařezané podle geometricko-minimalistického mustru. Dominuje studená a nevlídná šeď. Barva bezcílnosti a bezútěšnosti.
JAROSLAV BENEŠ: EX URBIKurátorka: Magdalena Juříková Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1, do 15. 10. |
A pokud si kovová nebo skleněná plocha nevystačí ve všech těch variantách sama, zabydlují ji všelijaké „zbytky“ a „nečistoty“ jako pruhy světla, roztřesený stín, přepravka nebo nohy stolu. Tahle situační „neuzavřenost“ dává některým obrazům docela přeludný, fantazijní nádech. Ve výsledku je to pak samozřejmě víc výtvarné umění než dokument. Přesněji jde o dokument v druhém plánu, o zobecněný, abstrahovaný portrét mizerné a smutné doby, která jela setrvačností a bez ohledu na to, co se jí může přimotat pod kola.
Nové elány
Po devětaosmdesátém roce se Benešovy fotografie začínají otvírat, vyloženě rozvíjet. Interiéry slábnou, objevují se parky, lidské postavy a tváře, dálnice, sídliště, lampy. Místo škrtivé normalizace konečně volnost. Najednou je líp vidět, dech těch prací se rozšířil; jako by autor vyšel ze sklepa do zahrady a koukal přes plot do dálky. Ty dálky byly dvě.
Zaprvé cizina: Polsko, kde našel skoro druhý domov, přátelské i výstavní možnosti, a pak Francie, severozápadní okraj Paříže, kde vyrostla čtvrť mrakodrapů La Défense. A zadruhé barva. Nejprve drobné zmínky ve žluté, modré, zelené anebo červené, později i kombinace a větší plochy, skoro jako graffiti. Benešovy fotografie nabraly pohyb, chytly nové elány. Ubylo geometricko-minimalistické přísnosti, přibylo významových vrstev a plánů. A taky příbuzností, třeba s fotografy symbolické abstrakce, jako jsou Roman Erben nebo Alois Nožička.
Ve snímcích z poslední doby se pak Jaroslav Beneš vrací ke svým východiskům. Ovšem po spirále, poučený o možnosti barvy a otevřeného prostoru. Jeho dílo funguje i nadále jako dokument v druhém plánu, vypovídá přesně i o duchu současnosti, o její křiklavé, agresivní barevnosti, o jejím neklidu, neurotičnosti.
Důležitější je ale, co vypovídá to dílo o sobě. Benešovy práce jsou totiž silně dostředivé, člověk se k nim musí soustředěně sklonit, aby viděl veškeré to hemžení potencialit, a nejen výtvarných, ale i literárních. Autor do své práce inkorporuje taky písmena, ať z reálné abecedy, nebo z abecedy, kterou si postavil vlastní fantazií. Benešovy fotografie se prostě dají dobře a dlouho číst. A drží pospolu, tvoří pevný celek. Sepnutý vývojem a ručený silnou, skoro až umanutou autorskou individualitou. Takže je to jasné: Objev první velikosti.
