Dnes jsou jeho Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války globálním bestsellerem, čtyřdílný román rezonuje v šesti desítkách jazyků, v angličtině, němčině a francouzštině stejně jako ve vietnamštině, tatarštině nebo arabštině – ale když začal Švejk vycházet po sešitech v roce 1921, v autorově režii a za pomoci nadšenců jako Franta Sauer nebo nakladatel Adolf Synek, byl zájem mizivý až nulový.
Jediný autentický český dadaista
Hašek na tom byl ve své době jako o necelé století dřív romantik Karel Hynek Mácha. Génius, co razantně předběhl svou dobu. Drtivou většinou nepochopený a proklínaný, zatracovaný a vysmívaný, sám pak v hluboké intelektuální depresi, kterou marně zaháněl nekonečnými pijatykami, častokrát stylizovanými jako umělecká akce nebo happening, při nichž prolil hrdlem kvanta různých alkoholů.
Vypráví o tom lecjaký beletrizovaný i nonfikční pramen, počínaje samotným Haškem v dlouhé řadě povídek, kterých napsal přes dvanáct stovek, a konče třeba Emilem Arturem Longenem (Jaroslav Hašek, 1928), Václavem Mengerem (Lidský profil Jaroslava Haška, 1946) nebo nejnověji Irenou Douskovou v románu Medvědí tanec (2014).
Hašek vychází z jejich vyprávění jako člověk minimální trojí tváře: zaprvé anarchista a buřič, hráč a mystifikátor, zřejmě jediný autentický český dadaista duchem i tělem; zadruhé přesný diagnostik civilizačního pádu, který naplno vyhřezl za první světové války, ostrý kritik osudové „zrady vzdělanců“, posedlých hnusem všemožných nacionalismů a militarismů, jak o nich psal Julien Benda; a konečně jemná, lyrická duše, úzkostný až melancholický typ, citově málem děcko, člověk rozechvělý, zoufalý.
Dá se spekulovat, co mu do vínku nadělili rodiče a prarodiče: Haškův dědeček prý bojoval v Praze na barikádách roku 1848 a potykal si se strůjcem revolucí Michailem Bakuninem; Haškův otec propadl náboženským bludům plus nezřízenému pití, jímž tlumil bolest ze své choroby.
Dá se jistě spekulovat taky o tom, co Haškovi nadělila živelná doba: dohasínající sláva Rakouska-Uherska, jatka první války plus úvodní roky samostatné Československé republiky. Takže zleva autorova favoritní trojčlenka revoluce-mystifikace-alkoholizace – a zprava změny a proměny, zvraty a obraty: společnosti, politiky, dějin.
Haška docenili jako první jeho rozjívení kumpáni od hospodského stolu, jako Sauer, Lada, Panuška, Longen, Kuděj nebo Egon Erwin Kisch. Když Hašek umřel, zuřivý reportér prý podle Longena „vyskočil za stolem v Romanisches Café a křičel, jako by se s někým hádal: ,Nesmysl! Jaroušek si zase tropí blázny ze světa. Nedejte se nachytat, přátelé, nebo jste v mých zracích volové. Pokolikáté již Hašek umřel? […] To je už jistě desáté Haškovo úmrtí,’ rychle si odpověděl na svoji otázku rozohněný Kisch. ,Jarda tak brzy neumře. A vůbec nikdy nesejde z tohoto světa, protože je nesmrtelný.’“
Na rozdíl od Šaldy, Dyka nebo Durycha držel Haškovi a jeho čerstvě vydávaným Osudům palce Ivan Olbracht: „Je to jedna z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány, a Švejk je docela nový typ ve světové literatuře, rovnocenný Donu Quijotovi, Hamletovi, Faustovi, Oblomovovi, Karamazovým.“ Později, v půli třicátých let, pak autorův přínos zbilancoval Vítězslav Nezval: „Srovnejte Haškovy prózy s prózami jeho současníků, kteří jím pohrdali, a uvidíte, kolik lži, stylizace, falešné poetičnosti a směšného sentimentalismu tvořilo literární epochu, na jejímž pozadí vyzrával takřka anonymně Haškův génius.“
Dekonstrukční plamen
Co stojí dneska z Jaroslava Haška za přečtení? Určitě ne všecko. Mezi stovkami povídek, častokrát fúzujících s žánrem fejetonu, které autor nasekal po putykách pro okamžitý výdělek, je spousta balastu. Takže ideálně nějaký citlivě sestavený výbor, jako Jen pro dospělé muže! (1997) nebo Moje zpověď a jiné povídky (2008). Určitě sebrané verše (2016), které otvírá rýmovačka, napsaná v roce, kdy bylo Haškovi deset: „Otče náš, jenž jsi, / prali se dva Němci / o jednoho Čecha, / že ho štípla blecha.“
A pak samozřejmě Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, napsané 1911 a vydané 1963, v nichž Hašek nejen nadčasově paroduje dobovou politickou scénu a její tragikomická zápolení o voličský hlas, ale taky předjímavě spekuluje o významu své osoby: „Já jsem živým dokladem toho, jak lživé zprávy roztrušují nesvědomití kritikové tvrzením, že u nás nemáme žádného světového spisovatele.“
A nakonec jistě Švejk – jako syntéza svého druhu: nízkého s vysokým, blábolu ulice a hospody s filozofickou jiskrou, která zažehne silný dekonstrukční plamen. Švejk je nadšený rozkladný typ: blbeckou mystifikací a hrou rozbíjí na cucky svět blbců. V tom je univerzální a věčný.
„Na Nový rok se Haškovi přitížilo,“ píše Longen ve svém portrétu přítele, „ale vědomí neztrácel. V předvečer svého skonu zašeptal: ,Nikdy jsem nevěřil, že se umírá tak těžce…’“ Jeho posmrtnou skicu pořídil malíř Jaroslav Panuška. Pohřbili ho u zadní zdi lipnického hřbitova. Zřejmě aby nerušil a neprovokoval ani po smrti. Haškovi to bylo jasné ještě za života, když v Osudech napsal: „,Odneste toho simulanta!’ řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev.“
