„Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu. Tam bejvá vždycky slušně naladěný piáno, a potom, to je to hlavní, tam choděj fajnový lidi,“ říká v mezihře známé nahrávky písně Tři tety Jiří Šlitr. Klavírista a geniální skladatel se bohužel vyplnění svého, tehdy samozřejmě s nadsázkou míněného přání, osobně nedožil. Ale v onen úchvatný večer, který byl oslavou všeho, co dvojice S + Š české kultuře přinesla, byl vlastně na rudolfinském pódiu všudypřítomen, ať už svými skladbami, nebo ve vzpomínkách svého neodmyslitelného uměleckého partnera.
  |
Na letošní rok se sešla čtyři kulatá a půlkulatá výročí. To nejdůležitější je bezesporu 60 let od založení divadla Semafor, jímž odstartovala nejen éra tvorby malých divadel, která změnila tvář jevištního umění u nás a byla jedním ze základních rysů proměny českého umění v 60. letech, ale také úplně nová kapitola v populární hudbě.
Další výročí se týkají Jiřího Šlitra: kdyby býval před padesáti lety předčasně a tragicky nezemřel, slavil by letos pětadevadesátku. A za čtvrté: letos uplynulo 55 let od uvedení semaforského pásma písniček Recital 64. Ten uvedl především tehdy čerstvé songy dua Suchý + Šlitr, ale také několik připomínek autorské trojice Voskovec + Werich + Ježek, kterou semaforští vždy s úctou považovali za svoje předchůdce, a přetextovaných písní provenience amerického swingu a popu.
Režisér Ján Roháč posléze pro televizi natočil zkrácenou verzi, obsahující pouze semaforské písně, a z Recitalu S + Š, jak zněl televizní název, vznikl jeden z legendárních zábavných pořadů těch let. Jistě i díky specifické architektuře scény, černobílé estetice a vynalézavé kameře Stanislava Miloty.
Se Šlitrovým stínem na zdi
A právě tuto estetiku převzal rudolfinský koncert Jiřího Suchého v rámci Strun podzimu. Michal Caban ve své scénografii přímo na Recital 64 odkazuje: šachovnicová podlaha, jako pár rekvizit stojan na svršky s pověšenou Šlitrovou buřinkou a Suchého slaměným girarďákem, velké zrcadlo, gramofon na kliku či školní tabule, to všechno z onoho víc než půlstoletí starého filmu dobře známe. A kdybychom si nevzpomněli, připomněly to fotografie nebo přímo části filmového záznamu promítané do zadního prospektu pódia.
Bylo převzato i pár choreografických prvků, třeba balet v Labutí písni. Celkově ale byla pódiová akce v podstatě minimalizována, hlavně se prostě „jen“ zpívaly všechny ty úžasné písně. A když už došlo k nějaké pohybové ilustraci nebo připravenému překvapení, vždycky to skvěle fungovalo.
Jako když při Černém nebožtíkovi po empoře nad pódiem prošel smuteční průvod baletek v buřinkách a jejich stíny na stěně – bůhví, jestli vůbec zamýšleně – vlastně evokovaly siluetu Jiřího Šlitra. Anebo když se po písničce Slečna v sedmý řadě rozsvítilo v sále a ve skutečné sedmé řadě hlediště povstala Suchého dlouholetá semaforská partnerka Jitka Molavcová, sklidila obrovský aplaus a společně si pak zazpívali pár kousků.
Oproti Recitalu 64, jeho jevištní i televizní verzi, se ovšem radikálně změnil repertoár, shodovalo se vlastně jen několik málo titulů. Sobotní koncert Jiřího Suchého byl z převažující části bezkonkurenčním programem typu „greatest hits“, ve kterém zpěváka doprovázela – možná poněkud příliš divadelně, avšak v podstatě stylově – pětičlenná semaforská domovská kapela plus v pár písních dámská dechová sekce.
Největší hity
Téměř bezezbytku platí, že na kteroukoli píseň z těch nejznámějších od Suchého a Šlitra (případně Suchého i jako skladatele – svoje skladatelství nelenil zpěvák ve vtipném obalu zdůraznit u Pramínku vlasů i Blues pro tebe) člověk pomyslel, dříve nebo později zazněla. Zcela zaplněné hlediště tak mělo možnost téměř nepřetržitě poslouchat písničky, které de facto zlidověly, zná je celý národ napříč generacemi slovo od slova, notu po notě.
Skvělé písně, výborná scéna i režie, ale co by to bylo platné, kdyby selhal ten, kolem kterého se všechno točilo? V Rudolfinu platil ale pravý opak. Je neuvěřitelné, s jakou grácií a charismatem Jiří Suchý, jenž na začátku října oslavil osmaosmdesáté (!) narozeniny, táhl celý půldruhahodinový program, aniž by nejen slezl z pódia, ale třeba si jen na chvilku sedl. Ne, plnil úlohu frontmana a protagonisty hlavní role zcela nonstop, naplno a bez zaváhání. Nejen před tím, co za celý svůj mimořádně plodný život dokázal, ale i před jeho současnou formou klobouk dolů!
