Jiřina Švorcová, žena, která nic nepochopila

Kniha Jiřina Švorcová osobně není nic jiného než výmluvný důkaz o pokřiveném pohledu na svět a jeho morálku. Jiřiny Švorcové i autora. S herečkou se takřka idylicky ztotožnil a nedokázal ani slovem rozrušit její demagogii, umanutost a, nechť mi čtenáři prominou, místy až tupost, s níž opakuje poučky z marxismuleninismu.

To, že Jiřina Švorcová takzvaně nepřevlékla kabát, ani když její rodná strana po roce 1989 přišla o svůj monopol a zůstala i nadále ortodoxní komunistkou, není žádný výraz pevného charakteru. Jestliže někdo setrvává v bludu a odmítá vzít na vědomí prokazatelná fakta, je to výraz něčeho zcela jiného, co již bylo jednou vysloveno, a pročež to stačí.

Jiřina Švorcová osobně autoři: Miroslav Graclík/Václav Nekvapil vydal: XYZ Praha 2010 516 stran

Miroslav Graclík, jež o sobě píše, že je publicista a spisovatel, vystavěl svou knihou Jiřině Švorcové mohutný pomník o rozsahu neuvěřitelných 516 stran, a přesto se tu v zásadě nic nového nelze dočíst. Jediným zajímavým údajem je tu Švorcové poměrně střízlivý názor na mytický dopis čtyř členek vinohradského divadla, které údajně žádaly smrt pro Jiřinu Štěpničkovou. Švorcová tvrdí, že jde o drb, který pocházel od Luboše Pistoriuse. Připomíná, že tento fakt by se jistě dostal na světlo už v roce 1968, a kromě toho zmíněné čtyři dámy se vzájemně tak nesnášely, že bylo nemyslitelné, aby společně něco upekly.

Gros knihy tvoří rozhovor s herečkou, ovšem mnohem šťavnatější jsou následné názory různých osob, hlavně herců, na ni a obráceně. V knize se donekonečna omílá, že Švorcová byla skvělou herečkou (jako by tento fakt měl vykoupit to, co konala mimo jeviště), ale paradoxně nikde nenajdeme ani řádku o jejím hereckém naturelu, stylu či snad popis role.



Graclík nás úvodem obdaří pozoruhodnou informací, že politika jej nezajímá a politici jsou zvrhlíci. Jiřina byla prý před dvaceti lety také političkou, ale on ji hlavně vnímal jako charakterní herečku. Je to odvážné tvrzení, jelikož o pár řádek dál nám neváhá svěřit, že v době, kdy hrála, byl děcko. Rozhovor na tři sta sedmdesáti stránkách je vedený neuvěřitelně nudně, bez schopnosti dodat mu jakékoliv napětí, vzrušení, herečka mluví a druhá strana servilně zaznamenává. (A také je tu spousta chyb, například Ludmila Odstrčilová je ve skutečnosti Vostrčilová).

Graclík nezapře svou zkušenost z bulváru, protože rádoby odvážně doluje ze Švorcové různé intimity, takže se třeba dozvíme, jaký byl Jiří Vala milenec a kdo komu koho přebral a jiné milostné peripetie. Ale i to je celkem banální. Autor skoro nikdy neoponuje, jen v pozdějších oddílech, věnovaných politickým postojům, občas něco pípne ve smyslu, že před listopadem tak úplně svoboda nebyla. Na takovou poznámku Švorcová vždy zareaguje jako opice řádně cvičená v hodinách marxismu-leninismu a vyroní žvásty, které na nás léta chrlila média, ale jejichž slabomyslnost jsme ještě nestačili zapomenout.

Skřivánci na niti? Zlovolné dílo
Jen malý vzorek na ukázku: procesy v 50. letech u nás rozpoutala CIA, jaro roku 1968 bylo nádherné, ale pak to přerostlo do kontrarevolučních poloh a muselo se začít s nápravou, Sovětský svaz byl vždy zárukou socialismu a nešlo vydržet, když na něj někdo hrubě nadával, atd. atd. Také její úvahy nad budovatelskou tvorbou, normalizačními opusy i filmy 60. let (Skřivánci na niti jsou zlovolné dílo, které bylo právem v trezoru) jsou výživné, ostatně celou knihou se táhnou jeremiády nad geniální a dnešní televizí nespravedlivě zavrženým (čti cenzurovaným) veledílem Žena za pultem. Ovšem hvězdnou hodinou Jiřiny Švorcové zůstává její angažmá při Antichartě v roce 1977. Své úlohy se ujala s osobním zápalem, který jí vydržel dodnes. Vždyť přece došlo na její slova, že tihle zrádci chtějí kapitalismus...

Švorcové myšlení je deformované natolik, že nechápe, proč se od ní kolegové odtahovali, proč s nástupem svobodných poměrů s ní mnozí přestali hrát hru na normální vztahy. Dodnes si evidentně myslí, že z pozice svých funkcí měla právo rozhodovat o jiných. Když Svatopluk Skopal na nabídku členství v KSČ odvětil, že raději půjde kopat metro, zcela vážně tu jako důkaz svého liberalismu uvádí, že se mu nic nestalo a nebyl vyhozen! Těch připomínek, koho všeho "zachránila" – a vůbec jí nedochází, že prostě neměla koho zachraňovat ani trestat.

Část knihy se samozřejmě točí kolem jejího odchodu z Vinohrad po roce 1989. Z dnešního pohledu měla v souboru zůstat, ale autor jaksi pozapomněl, že po listopadu na ni neměl nikdo náladu. Nejenom kolegové, kterým svou službou straně otravovala život, ale hlavně diváci ji nechtěli na jevišti. Hrála v inscenaci Topolovy hry Hlasy ptáků a publikum na ni reagovalo vysloveně odmítavě. A přesto z uveřejněných názorů kolegů vyplývá jediné; shodují se, že byla dobrá herečka, a k tomu "ostatnímu" se víceméně nechtějí vyjadřovat. Pokud tak učiní, je to spíš korektní kritika než zavilé výpady.

Kupodivu Švorcová, o které by si leckdo mohl myslet, že ji nic nerozhází, si vše kritické, co o ní bylo řečeno, pamatuje a vyvozuje z toho závěry. Resumé: nevděčným hercům nic nechybělo a ona všem pomáhala – od Cimrmanů až po Kaisera. Pokud někdo tvrdí, že mu zkomplikovala život, nepamatuje se. Kuriózní je, že Graclík do oddílu Hvězdy o Švorcové a Švorcová o hvězdách zahrnul i Milouše Jakeše a Jana Zelenku. To tedy opravdu byly hvězdy...

Kniha Jiřina Švorcová osobně je tragikomické čtení. Herečka je stale tatáž a jiná nebude, což lze kvalifikovat jako příběh člověka, jemuž kdysi dávno totalitní ideologie infikovala mozek a do smrti se viru nezbaví. Mnohem horší je, že někdo z tohoto pomatení splétá jakousi popletenou story o nespravedlivém běhu světa a ve své fatální nevědomosti může napáchat další škody.