Josef Kroutvor – muž víc než mnoha řemesel. Básník a prozaik, esejista a publicista. Vystudovaný historik umění a filozof, ale taky historik literatury, v první řadě té máchovské, potažmo historik kultury, hlavně té středoevropské přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Milovník ulice a plakátu, kavárny stejně jako vinárny nebo hospody, dandy s motýlkem u krku a sklenkou fernetu v ruce – Josef K. Prošel Uměleckoprůmyslovým muzeem, spoluzaložil školu české grotesky, prošel „mizerným“ Žižkovem, realizoval svou vlastní „cestu na jih“ směr italské Benátky. V posledních dekádách se pak toulá stále častěji a intenzivněji krajinou Šumavy a Novohradských hor.
Jako student si zajel v osmašedesátém na pár měsíců do Paříže. Místo nadšení ale přišlo zklamání: „Už tenkrát jsem si říkal, že je to pozdě. To, co jsem si vysnil z knížek, jsem nenašel.“ Život ale rychle našel jinde: ve střední Evropě, která se točila svého času hlavně kolem Vídně. Místo francouzských avantgard, které s gustem dobývaly nové břehy, obrátil pozornost k tradičnímu řemeslu: k secesi, později rozvinuté v art deco.
Možná právě široký secesní záběr, který zahrnoval jak architekturu, malířství, fotografii, tak krásné sklenice, talíře, příbory a další předměty denní potřeby, povzbudil jeho vlastní tvůrčí všetečnost. Zvídavost, zájem, lačnost. Chuť na nové, na změnu a proměnu.
Esej je výchozí bod
Kroutvor začal svou práci v akademickém, odborném stylu. Tenhle úmorný výraz ale rychle opustil. Dal přednost živlům. Třeba jeho máchovská studie z osmdesátých let (později vydaná pod titulem Můj Mácha) je toho víc než dobrým příkladem: na jedné straně bohatá čtenářská zkušenost, fundovanost, širší kontexty i soukromé objevy, na straně druhé pak jistá překotnost, spontaneita, okamžité a silné nadšení umělcem a jeho dílem.
V jádru tedy romantik, homo sensitivus, člověk citu a jemné lyriky. A tím pádem taky melancholie, stesk po eleganci a noblese minulého světa; stesk, který má na svém rubu lehkou zdrženlivost, pokud jde o míry a váhy dneška.
V osmdesátých a devadesátých letech chodil Kroutvor městy, žil a psal u kavárenských stolků, pěstoval jemně groteskní vidění světa. Věci ho zajímaly v celku, detailu i hloubce, člověka vnímal v průsečíku různých dějinných skutečností a důrazů.
V knihách jako Města a ostrovy, Benátky nebo Nové cesty na jih, ale i Café fatal definoval svůj nejvlastnější žánr: „Esej je výchozí bod. Kdysi jsem se pokusil esej definovat jako dobrodružství na pomezí několika uměleckých kategorií: literatury, dějin umění, historie, ale třeba i sociologie a psychologie.“ Takže vlastně esejistika jako rekonstrukce evropské a ještě spíš středoevropské paměti a zkušenosti minimálně dvacátého století.
V kupě
Po roce 2000 vstoupily do Kroutvorova života dvě velké noviny: rodina a chalupa. Jedno i druhé se promítlo do jeho psaní. Opustil město a zmizel v krajině. Dveře kavárny se za ním potichu zavřely a otevřel se výhled jako na obrazu Caspara Friedricha Poutník nad mořem mlhy. Hora, les a nebe. Torza a stopy po dávné práci. Sklárna, papírna, kostel. Ticho a klid. Z Kroutvora se stal na stará kolena náruživý turista. Samozřejmě máchovského typu. Poutník s holí v jedné a notesem v druhé ruce. Odtud ty názvy jeho nejnovějších knížek a nové obrazy v jeho poezii: „Scházejí ze svahu / Už celou věčnost / Těžké a nemotorné / Aby se vydaly na cestu / Tyto kameny / V pomezním lese...“.
Josef Kroutvor vyzrál. Lidsky i umělecky, protože jmenovatel je tady jasně společný. Našel definitivně jistotu přítomného v minulém. V tradici, řádu, mýtu. V prostotě a věcnosti. Všecko je u něj právě tak jako v názvu jeho sbírky poezie: V kupě. Všecko nejlepší, Josefe!
