Jsem Dagmar Havlová, vždy budu pískat

* LN Kdybyste měl v úmyslu napsat o tomto roce román z politického prostředí, o čem by byl?
Musím předznamenat, že jsem v posledních letech vůči politice dost ochladl. Podruhé jsem se oženil, narodily se mi dvě děti a postupně mi umřeli babička, děda a otec... Takové věci význam každodenních politických událostí poněkud relativizují. Dřív jsem českou politiku sledoval intenzivně, dnes to jde trochu mimo mě, v kontextu nedávného otcova umírání mi některé věci připadají přímo nesnesitelné.

* LN Které?
Třeba polední politické debaty. Když máte televizi zapnutou v místnosti, kde leží umírající člověk, tak se ta žvanivost opravdu nedá vydržet. Ale ještě k té první otázce: neumím si zatím přestavit, že bych napsal politický román. Mě totiž psaní musí bavit. V mém případě platí klišé, že autor si nehledá téma, nýbrž téma si najde autora - a pochybuju, že by si mě takto našla politika, že by tohle téma mohlo být oním vnitřním motorem, který mě tři měsíce udrží u počítače. I když ne že by se v ní nedaly najít výrazné příběhy, skoro lidská dramata. Namátkou -ne že bych ho měl nějak na mušce...

* LN Miroslav Kalousek?
Jo. Třeba Kalousek. Někdy před dvaceti lety jsem četl román Roberta Penna Warrena Všichni jsou zbrojnoši královi - to je o tom. O slevování z ideálů, o zaprodávání se... I v naší politice jsou potenciální dramata. I dnes tu máme shakespearovské postavy s touhou po moci, byť v tom malém českém upatlaném balení. Chybí tomu jaksi antický rozměr. Mě by nebavilo o tom psát.

* LN Žádný z politiků by nebyla výzva? Topolánek by byl na román a třeba Paroubek rozhodně taky.
Zdeněk Svěrák - když mu vytýkali jeho „laskavé české příběhy“ -řekl: „Mě ale nezajímají veksláci a tuneláři.“ Mě taky ne. Ani politici mě příliš nevzrušují. Maupassant tvrdil, že své postavy musí mít rád, že musí být jeho citovými sousedy. To Paroubek věru není... Ano, když si přečtu Klausovu zprávu z Afriky o tom, jak vysoko a rychle skáče krokodýl, tak mě to ponouká k parodii a kdybych dnes psal fejetony, možná bych to použil. Stejně jako jsem neodolal, když jsem si přečetl jeho Na rovinu a použil některé přímé citace v záhlaví kapitol Báječných let s Klausem. To je ale všechno.

* LN Dá se vlastně říci, že Klaus jako jediný politik vám stál za to.
To bylo spíš o té snadnosti. Nejlépe se parodují výrazné manýry.

* LN Kladnou postavu nenajdete?
Já jsem si prožil známý milostný románek s Unií svobody, kdy jsem věnoval své jméno a spoustu času a energie něčemu, co jsem absolutně nemohl ovlivnit a co šlo od deseti k pěti. Po téhle zkušenosti už těžko můžu být velký idealista. Nemůžu teď s nekritickým nadšením začít volat: „Bursík, Bursík!“ Na druhou stranu musím říct, že mě zelení dosud nezklamali. Jejich přístup k povolebním jednáním se mi vcelku líbil. To se ale zase vrací otázka, nakolik lze být v politice zásadový a nekompromisní - a nakolik je to politické diletantství a naivita.

* LNA na kterou stranu se přikláníte? Zavání postoje zelených diletantstvím?
Já jsem teď neměl na mysli zelené, ale spíš sebe. Svou vlastní naivní představu, že se politika dá dělat i jinak, bez kompromisů... Politici samozřejmě namítnou: „Existuje i umění kompromisu, věcnost a pragmatický přístup...“ Jenže existuje i hranice, za níž se údajný pragmatismus mění v pouhý politický cynismus. Taky si laicky představuji, že politika by mohla být vkusnější. V jednom fejetonu jsem napsal: „Když nesnášíte balónky a mažoretky, nikdy se nemůžete stát americkým prezidentem.“ To je metafora problému s vkusem. Danielu Kroupovi se jako bytostnému intelektuálovi taky určitě moc nelíbilo, když v rámci předvolební kampaně rozdával před ČKD mandarinky... Některé metody jsou bohužel nutné, i když se nám idealistům nelíbí. Obávám se, že účast v politice musí být pro citlivější lidi osobní oběť.

* LN Vy sám byste takové „oběti“ nebyl schopen?
Ne. Pro účast v politice mám skoro fyzické handicapy.

* LN Jaké?
Třeba neschopnost nechat oponenta dokončit větu... Když slyším zjevnou demagogii, vrhám se na televizní obrazovku a dotyčného politika vulgárně urážím... Asi jsem příliš vášnivý, nejsem schopný udržet si odstup. Jsem Dagmar Havlová, která vždycky bude pískat při projevu republikána.

* LN To vám, který jste nafackoval literárnímu kritikovi, věřím.
Ano, přecitlivělost - pro psaní asi nutná - je v politice problém.

* LN Jediné, v čem jste ochoten se angažovat, jsou tedy akce proti komunistům? Na první antikomunistické Letné na 1. máje jste letos přece jen vystoupil.
Víte, já čelím desítkám žádostí o podepsání různých petic a prohlášení. Kdybych se nebránil, stal bych se profesionálním odbojářem podepsaným na každé druhé petici. Mám s tím vážně potíž: když podepíšu, jsem věčný kverulant, opět se zviditelňuju a tak dále. Když odmítnu, jsem zbabělec a alibista... Proto jsem třeba Davidovi Černému podepsal petici žádající, aby kníže Schwarzenberg byl ministrem kultury. Proto jsem po jistém váhání napsal předmluvu ke knize Libuše Barkové. Nechci být morální alibista, který jen z obavy, aby si nezadal, neudělá nic. Koneckonců mně už moc věcí neublíží, prošel jsem vším možným, na různé dezinterpretace a nálepky jsem zvyklý. Třeba na tu „levicový intelektuál“. Tu má ostatně od televizní krize asi tak devadesát procent lidí z kultury.

* LN A jste levičák?
Já jsem na tohle nikdy neuměl odpovídat. Jako spolumajitel jednoho z nuselských činžáků jsem pro deregulované nájemné. V mnoha ohledech jsem spíše pravičák. Ve zdravotnictví bych si rád připlácel. Ale na druhé straně jsem pro mírně progresivní daň, což je bezpochyby levičácké. Zdůrazňuji ovšem mírně. Padesátiprocentní daň z vysokých příjmů, jak ji navrhovali někteří poradci sociálních demokratů, považuji - abych citoval z vlastního deníku - za ozbrojené přepadení hordou státních úředníků.

* LN Současnou politiku zajímavě shrnul Karel Gott, který mi řekl, že se teď ukazuje, jakou měl pravdu, když mluvil o tom, že tuto zemi neřídí politici, ale jacísi ilumináti, za což se mu tehdy všichni smáli. Teď se to prý jasně ukazuje - vládu nemáme, ale země funguje i bez politiků.
Já mám Karla Gotta rád, v lecčem s ním sympatizuji, a dokonce jsem se ho kdysi veřejně zastal, když ho obvinili, že je zombie. Nicméně on má tuhle svou teorii mnohem propracovanější... On v tom má i zednářské lóže a židovsko-zednářská spiknutí. Pokud beru jeho „ilumináty“ jako metaforu politické neschopnosti, kvůli které se tu už půl roku odehrává absurdní povolební divadlo, pak bych se s ním asi shodl.

* LN Připadá mi trochu smutné, že jste přestal politiku sledovat. Byť to bude znít pateticky, měla jsem pocit, že spisovatelé, herci a tak dále opravdu mají být jakýmsi svědomím národa. Mají zvednout prst, když se něco děje.
Ale až když se něco opravdu děje. Nelze pořád kvůli všemu psát články nebo vycházet do ulic. Ale řekl bych, že za určité situace bych momentální odpor k politické angažovanosti překonal.

* LN Co je to určitá situace?
Tak... Ohrožení základních výdobytků naší mladé demokracie? No vidíte, už ani tohle nedokážu říct bez ironie... Opravdu se nechci vracet k takzvané televizní krizi, ale třeba to byla taková situace. Když Langer hrozil, že nechá budovy veřejnoprávní televize vyklidit policií, když přerušili vysílání, když tam dosadili Klausovu spolupracovnici Bobošíkovou...

* LN Ale jinak to vypadá, že dnešní stav vám vyhovuje. Napíšete si jednu knížku ročně, máte krásný dům, rodinu, nic vám nechybí...
Teď mi malinko podsouváte přílišné sebezahledění a sobectví -jako že si sedím na tom svém bezpečném, vyhřátém písečku a nic jiného nedělám. Ale proč jsem si tedy komplikoval život tím, že jsem napsal předmluvu ke knize paní Barkové, šel dokonce na její křest - a musel pak opět číst nejrůznější dezinterpretace včetně té o našem milostném poměru? Stejně tak bych si nenabíhal tím, že budu veřejně lobbovat za to, aby se Schwarzenberg stalministrem kultury.

* LN Tyhle dvě věci ale byly spíše náhody, Černému jste chtěl vyhovět... Já mluvím o něčem jiném. O tom, že jste se nechal otrávit, nad současností mávl rukou, už vám to zkrátka nestojí za to.
Ale co je dnes úkolem spisovatele? Snad se shodneme, že obrozenecká představa, že spisovatel má být bardem, který na náměstí sděluje lidu politické pravdy, je passé. Úkolem spisovatele je psát knihy, vyprávět zajímavé příběhy. Toho se držím. A i v rámci tohoto „malého“ zadání spisovatel možná může - teď samozřejmě obhajuju vlastní pozici - nenápadně udělat víc práce než podpisem pod peticí. V knížkách je přece taky nějaký světonázor. Taky jsou v nich nějaké hodnoty. A taky to má nějaký dopad. Přečte si to sto tisíc lidí...

* LN Určitě si to přečtou, ale jaký světonázor ve vašich knihách najdou, to teď opravdu netuším.
No... Třeba v poslední knize, v deníku, jsou i konkrétní názory na různé osoby a události nebo drobné komentáře. I tím se možná nějakým milipromile podílím na formování něčího přesvědčení. Jinak jsem spíš mluvil o základních hodnotách. Nejsem Tarantino, já nerelativizuju násilí, z mých knížek snad lze při troše dobré vůle vyčíst, že se hlásím k určitým hodnotám - třeba k přátelství, lásce, rodině. Jakkoli to z úst autora Povídek o manželství a o sexu může znít paradoxně.

* LN Jste věřící?
Ne, ale rád bych k tomu něco dodal. Zrovna jsem dopsal novou knížku, novelu Andělé všedního dne. Je tam mimo jiné následující scéna: čerstvá vdova Ester, lékařka, se baví se dvěma řádovými sestrami; protože je nevěřící, a navíc podnapilá, okamžitě se vytasí se všemi známými argumenty nás ateistů. Mladší sestra jí říká: „Víte, my také někdy pochybujeme o své víře. Tak vy byste mohla na oplátku občas zapochybovat o své nevíře. Proč jste nás třeba pozvala na oběd?“ Ester namítá, že to bylo přátelské gesto, nic víc. „A proč jste měla umírajícího manžela čtyři měsíce doma? Proč jste ho nenechala v nemocnici?“ ptá se druhá sestra. Ester odpovídá, že nemohla jednat jinak, že se řídila pouze svou intuicí. A mladší řádová sestra to velkoryse uzavře takto: „Když má kostel v srdci, může snad v neděli zůstat doma, ne?“

* LN A takhle jste odpověděl i sám sobě? Že kostel máte ve svém srdci?
No tak to samozřejmě zní domýšlivě. Když si to představím jako váš titulek, tak mě jímají závratě! Mnoho lidí by se upřímně zasmálo. Ale dobře, je pravda, že si podobně zdůvodňuju, proč do kostela nechodím.

* LN Ještě jsem se chtěla zeptat na zmíněnou Libuši Barkovou. To bylo vlastně poprvé, co jste se někoho takto zastal veřejně.
Nevzpomínám si teď na nějakou podobnou kauzu. Tyhle věci vznikají náhodně, já to pochopitelně nevyhledávám, dokonce řadu věcí vědomě ignoruju. Mailem dostávám bezpočet žádostí o různé podpory. Na něco zkrátka musím rezignovat.

* LN Prostě Lucie Bílá má svého Klause, Oldřich Kaiser má svého Hučína, vy máte svou Barkovou.
Chcete-li. Ale zařídil to život, ne já. Zničehonic jsem řešil nevyžádané morální dilema. V daném případě jsem si řekl: „Věříš, že je spíš nevinná? Věříš. Tak ji musíš podpořit, jinak seš srab.“

* LN Blíží se vám pětačtyřicátiny. Přemýšlíte někdy, co jste dokázal? Tedy já nevím, ve kterém věku se má začít bilancovat...
No tak jako rituál jsem to nikdy nepraktikoval... Jako že bych si řekl: „Teď mám volnou hodinu, tak si udělám kafe a budu přemýšlet o tom, co jsem dokázal...“ Ale ve chvílích, kdy mi někdo mé skromné úspěchy zcela upírá, to používám jako jistou psychotechniku. Občas musím sám sebe v duchu přesvědčovat, abych se na tu či onu kritiku vykašlal, vždyť jsem přece vydal šestnáct knih a na kontě mám čtyři úspěšné filmy... No není to důvod pro aspoň malé sebevědomí?

* LN Funguje to? Umíte si zvýšit sebevědomí?
Řekněme, že si tím lze vytvořit jakési základní záchytné body. Ale ke kritikům: letos během jarního turné po Moravě můj nakladatel a kamarád Martin Pluháček-Reiner přestal v hotelovém pokoji ve Zlíně slavnostně kouřit, nechal tam plnou krabičku cigaret. Taky jsem si chtěl dát nějaké předsevzetí a Martin řekl: „A co kdybys přestal mluvit o kriticích?“ Tak jsem ho vzal za slovo, od jara jsem čistej. Pomohlo mi to. Jsem klidnější. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že bych přece jen mohl trošku zmoudřet.

* LN Ptala jsem se na věk. Právě Martin Pluháček řekl: „Čím jsem starší, tím míň se bojím.“
Fakt je, že když jsem před deseti lety měl jít na větší literární akci - já, chlapec z malého středočeského města - srdce mi tlouklo jako poplašenému ptáčeti. Dnes to zvládám o mnoho líp. Proč se bát - a koho taky? Nicméně už nikam moc nechodím, na všechna ta předávání cen a podobně.

* LN Taky žádné nedostáváte.
A nedostanu. Víte, proč tam většinou nechodím? Nedávno Ludvík Vaculík v jednom fejetonu napsal, že už vlastně dělá jen to, co ho baví. Já si totéž povoluju o třicet let dřív. Zeptám se sám sebe: „Chce se ti tam? Nechce? Tak tam nechoď.“ Prezident musí, i když nechce. Já nemusím. Taky si říkám: „Léta tě z toho ušlechtilého spolku vyháněj, tak se mezi ně necpi.“ A tahle pozice solitéra mi vyhovuje čím dál víc.

* LN Taky se to dá interpretovat tak, že jste zestárl dřív než Ludvík Vaculík.
Ano. Zlovolný výklad by mohl znít takto.