Jeho nový snímek ho ale zavedl zpátky do rodného Londýna. Film Dveře dokořán vypráví příběh architekta Willa (Jude Law), který pracuje na rozsáhlém regeneračním projektu v londýnské čtvrti King’s Cross. Když se někdo vloupe do jeho kanceláře, přivede jej snaha získat zpátky ukradený notebook k vášnivému setkání s bosenskou imigrantkou Amirou (Juliette Binoche), které však může mít zničující vliv na vztah s jeho přítelkyní (Robin Wright Penn). „Chtěl jsem napsat scénář o různých způsobech, jakými je možné lidi okrást,“ říká Minghella. „Myslím si, že existují citové zločiny, které jsou mnohem horší než krádež počítače.“
LN Vaše poslední tři projekty byly velkoryse pojaté historické filmy. Chtěl jste tentokrát natočit komornější současný příběh?
Ano, byl to v podstatě záměr. Když jsem dával rozhovory k Návratu do Cold Mountain, někdo mi řekl: „V zásadě se dá říci, že každý váš další film je dvakrát dražší a rozsáhlejší než ten předchozí,“ což mi připadalo jako děsivá rovnice. Takže to, jaký bude můj nový film, jsem věděl ještě dřív než to, o čem vlastně bude. Věděl jsem, že chci natočit menší, osobnější věc, jenom jsem zatím nevěděl, o čem by měla být. A později jsem si udělal jasno alespoň v tom, že se bude odehrávat v Londýně a Londýn v něm bude mít výraznou roli. Odjel jsem na chatu, kde jsem zvyklý psát scénáře, a doufal jsem, že zpátky už povezu něco použitelného.
Člověk by si myslel, že točit film ze současného Londýna je jednodušší než snímek z doby americké občanské války…
Ano, to by si člověk myslel. Říkal jsem si – pojedu domů a natočím film o tom, co znám z vlastního života. Bude to úplně jednoduché, půjde to rychle a zbude mi čas ještě na další film, stejně jich točím málo. Samozřejmě to skončilo tak, že to bylo stejně komplikované jako kterýkoliv jiný film. Velmi záhy mi začalo být jasné, že o těch několika čtverečních mílích Londýna, kde bydlím, nevím v podstatě vůbec nic – přestože jsem měl za to, že je znám zcela dokonale. A čím víc jsem se do toho nořil, tím víc jsem si uvědomoval, jaký jsem byl ignorant. Setkal jsem se s architekty, inženýry, psychiatry, sociálními pracovníky, lidmi ze Spojených národů, kteří vyslýchali válečné zločince, jel jsem do Sarajeva, sešel jsem se se Švédy, zjistil jsem spoustu věcí o londýnské kanalizaci… Nebylo ani jedno místo, o kterém bych mohl začít psát, aniž bych si o něm zjistil něco bližšího.
Postavy tohoto filmu jsou postaveny před rozhodnutí, která budou mít dalekosáhlé důsledky. Zajímají vás nějak významně tyhle životní křižovatky?
Jsou samozřejmě už ze své podstaty velmi dramatické, ale také mnohem běžnější, než si uvědomujeme. Každý den si nějakým způsobem volíme budoucí směr. Milujeme nějakého člověka a říkáme si, že bychom možná mohli milovat někoho jiného. Děláme různá rozhodnutí a ta rozhodnutí mají důsledky. Uděláme jednu věc, ale zároveň si říkáme: mohl jsem udělat něco jiného. Sedíte v restauraci, přinesou vám jídlo a vy si říkáte: Ach jo, proč jsem si jen nedal ten steak. A člověk, který sedí naproti, vám závidí toho lososa.
Film Dveře dokořán má relativně složitou strukturu i příběh. Jaká byla jeho základní idea? Začalo to celé nějakou příhodou nebo nějakou konkrétní situací?
Před čtrnácti lety jsem začal psát hru s názvem Breaking and Entering, pojednávající o jednom manželském páru, který po návratu domů zjistí, že jim někdo vykradl byt. Když si pak projdou, co všechno měli doma, zjistí, že nějaké věci naopak přibyly. Začal jsem to psát dvakrát, ale ani v jednom případě to nikam nevedlo. Pak jsme ale natáčeli v Rumunsku Návrat do Cold Mountain a naše kanceláře v Londýně byly několikrát vykradeny. Tehdy jsem si vzpomněl na tu hru a napadlo mě, že by mi tyhle drobné zločiny mohly pomoci vytvořit nějakou dějovou linii, pomocí níž bych mohl prozkoumat město – město, které ztělesňuje mnoho různých druhů zážitků. V Londýně je velmi podstatná společenská vrstva, kterou tvoří přistěhovalci. Juliette Binoche hraje bosenskou ženu, ale klidně by mohla pocházet ze Slovinska, Brazílie, Mexika, Nigérie…
Líbí se vám, jak je tohle město multikulturní?
Moje žena je Číňanka a má rodina pochází z Itálie. Takže i přesto, že v Londýně žiju, cítím se tady trochu jako host a součást místní komplikované demografie. Připadá mi to velice zajímavé. Nedávno jsem se shodou okolností octnul v jedné kavárně v západním Hampsteadu a musel jsem se ubezpečit, že nejsem v Kosovu. Celá ta kavárna byla kompletně kosovská – bylo tam kosovské jídlo a kosovské cigarety, mluvilo se tam kosovsky. A já jsem udělal tu chybu, že jsem se zeptal: „Vy jste Albánci?“ A dostal jsem odpověď: „Ne, albánská kavárna je dole v Kilburnu.“ Leží tu vedle sebe spousta různých světů.
Film Dveře dokořán člověka nutí přehodnotit spoustu předsudků o imigrantech. Byl to záměr přimět diváky, aby si trochu sáhli do svědomí?
Nechtěl jsem, aby se někdo cítil tak, že mu ten filmu něco vytýká, ale jaký je smysl fikce, pokud nás nenutí přemýšlet o nějakých předsudcích? Jediné filmy, které se mi vryly do paměti, byly ty, které ode mě něco vyžadovaly. Nejdůstojnější postavou celého filmu je Amira (Juliette Binoche), která má velmi silný vztah ke svým osobním hodnotám. První věc, kterou udělá po setkání s Willem (Jude Law), je to, že mu vrátí peněženku. Pamatuji si, že když jsem poprvé přišel do Londýna a snažil jsem se prorazit jako mladý dramatik, spal jsem u jednoho známého na gauči a každý týden k němu přicházela uklízečka. Jednou jsem se jí zeptal, odkud je, a ona mi odpověděla, že z Argentiny, kde předtím pracovala jako analytička. Do té doby jsem ji bral prostě jako uklízečku. To byla moje první srážka se skutečností, že lidi nelze soudit podle zaměstnání.
Tohle je váš třetí film, ve kterém si zahrál Jude Law...
Myslím, že je to skvělý herec. Navzájem si vyhovujeme a náš pracovní vztah je už na takové úrovni, že si ani nemusíme nic vysvětlovat. Prostě jenom odvedeme svou práci. Díky těm předchozím společným úspěchům si plně důvěřujeme. Druhá strana mince je to, že u lidí, se kterými pracujete déle, tak trochu ochabuje ten respekt. Nemůžete používat pořád dokola stejné postupy, protože je znají. Nedávno jsem dostal v Itálii nějakou cenu a když jsem dorazil zpátky do kanceláře, přivítali mě: „Takže teď už ti nemůžeme říkat idiote?“
Jude Law byl v minulém roce oblíbeným terčem bulvárního tisku. Nemáte obavy z toho, že to nějak ovlivní diváky, kteří se přijdou na film podívat?
Když obsazujete film, který se bude natáčet za devět měsíců nebo za rok, tak nic podobného bohužel nemůžete předvídat. A já tyhle věci beztak vůbec nesleduju. Vím, že speciálně v Británii existují lidé, které nejdřív vynesou herce do nebes a pak cítí potřebu je zničit.
Zdá se, že film Dveře dokořán pendluje mezi optimistickým pohledem na lidi a svět, ve kterém žijeme, a úzkostí či beznadějí. Díváte se na svět a na svou profesi s optimismem?
Myslím, že každý film začíná optimisticky a končí tak trochu zklamáním. Výsledek se nikdy nerovná tomu, co jste si představovali na začátku. Nicméně co se týče kinematografie jako celku, tak jsem optimista. Každý rok lidé říkají, že filmu zvoní umíráček, a pak se odněkud vynoří další skvělý snímek.
A co se týče světa obecně?
Jsem velmi optimistický v tom, jak k sobě dokáží být lidé vlídní a vstřícní, ale zároveň pociťuji určitou úzkost při pomyšlení, kolik nepravostí je dnes a denně pácháno ve jménu náboženství nebo vlastenectví. Myslím si, že žijeme v nebezpečné době. Jsem nervózně optimistický. Svět je hodně křehký.
