LN K vašim šedesátinám vyšla na podzim reedice knihy – rozhovoru Sklízím, co jsem zasel. Od té doby k ní mohla přibýt další, nepříliš veselá kapitola…
…a na jejím konci otazník, pokračování neznámé. Přihodil se mi problém s nohama, vidíte, že jsem nemohl ani seskákat dolů ke dveřím otevřít. Zdravotní potíže mám celoživotně, takže nejsem najednou postavený čelem k dramatickému zdravotnímu problému, třeba jako někteří bývalí zdraví sportovci, kterým se náhle něco přihodí.
V mém případě je to Charcotova osteoartropatie, tedy zánět kotníku způsobený odvápňováním kostí, což je jeden z důsledků letitého používání kortikoidů, které beru na astma. Takže mě teď chlapci z kapely nosí na rukou, strkají na vozíčku, potácím se na jevišti o berlích a zpívám vsedě…
LN Do nemocnice vás odvezli začátkem dubna z turné k 60. narozeninám, je to tak?
Ne že by mě odvezli, ale volal jsem panu doktorovi, že už to moc bolí. Oznámil mi, že se už na nohu nesmím vůbec postavit. Večer jsem měl hrát v Ústí, ale namísto toho jsem zůstal v nemocnici.
Ležel jsem tam a říkal si, že sice nesmím chodit, ale na pódium mě můžou dovézt. Je fakt, že B. B. King začal na pódiu sedět až někdy v osmdesáti, tak já holt o dvacet let dřív. A protože nesmím nohy namáhat, musím, kromě pár kroků o berlích, jezdit na „vozejčku“.
LN Kromě tříletého zákazu v 80. letech, kdy se na zdech objevovaly nápisy „Nechte zpívat Mišíka“, jste celý život na pódiu – je tedy „vozejček“ snesitelnější než doma hledět do stropu?
Byl jsem měsíc a půl doma, a protože v domě není výtah, jednou denně zvládnu dobelhat se dolů na ulici a pak zas nahoru, ale to je tak všechno. Mě zas tolik ruce nesvrbí, když nehraju. Přece jen je mi šedesát a vzhledem k mému základnímu zdravotnímu problému, jímž je astma, je pro mě hraní stejně neustálým soubojem. Je pravda, že asi tak měsíc volna je dobrý, ale pak už mám nutkání se k muzice vrátit.
LN Ve středu se v Arše sejde vybraná společnost hostů, kteří měli s Etc… kdy co do činění. Bylo to pro vás o důvod navíc zabojovat s nemocí?
Samozřejmě to taky hrálo velkou roli. Natáčení tohoto koncertu jsem navíc musel zrušit už loni, kdy mě zradily hlasivky, a s tím se nedalo vůbec nic dělat. Museli jsme odříct i cestu do Kanady, kam jsme měli jet v triu s houslistou Honzou Hrubým a s Radimem Hladíkem. Krajani se těšili na nostalgickou podívanou se stárnoucími rockery. Takže teď jsem už koncert v Arše jednoduše zrušit nemohl.
LN Na který bod středečního večera se těšíte nejvíc?
To neumím říct. Protože budu hrát vlastní blok písniček, vždycky se nejdřív potřebuju uvést do vnitřního klidu, abych se na pódiu nedusil. Požít nějakých léků, abych to „udýchal“, být psychicky srovnaný, abych se nerozpadl. Už to není jen tak. Mám klasickou trému… Ale jsem nadšený tím, kdo všechno má vztah k naší kapele a písničkám. Třeba Dan Bárta nebo Miro Žbirka.
LN Plakát na oslavy vašeho výročí je vysázený písmem z obalu z proslulé „dvojky“, tedy alba Etc…2 z roku 1980. Je to deska, která je pro vás nejdůležitější?
Tak to není. Nejdůležitější byla každá, ve chvíli, kdy jsme ji natáčeli. Člověk jí je zahlcený několik měsíců, v případě té poslední to bylo dokonce několik let. Během natáčení říkáme poslechu pracovně smíchaných písniček „samožerky“. Ale jakmile desku dotočíme, vlastně ji už ani nemůžu poslouchat. Po letech se to někdy zlomí a řeknu si, že je to slušná nebo méně slušná deska. K vlastním deskám mám vlastně indiferentní vztah. Stejně si žijí vlastním životem.
LN V kapele Etc… se za dvaatřicet let její existence vystřídali výteční muzikanti, kteří už nejsou mezi živými, třeba kytarista Jiří Jelínek nebo basista Vladimír Padrůněk. Je koncert vzpomínkou i na ně?
Přiznám se, že vždycky nejvíc prožívám momentální složení Etc… a to, co v kapele vzniká. Trocha nostalgie však na středečním koncertu bude, protože se náš repertoár dostal do malinko bilanční podoby. Nechtěně – když si chceme zahrát něco nového, vykopeme nějakou starou písničku. V Arše bude vystupovat taky Vlasta Třešňák, kterého miluju ještě z dob Šafránu, Vláďa Merta, s kterým jsme hrávali koncerty zvané „čuďáky“… Šafrán mě vůbec poznamenal, dovedl mě jako postpubertálního bigbíťáka k procitnutí ze snů o repertoáru v angličtině a cestách do světa. Díky nim a díky tomu, že v kapele je Honza Hrubý nebo Jirka Veselý, kteří hráli v kapele už zkraje, stejně trochu bilancovat budeme.
LN Jste ročník 1947, stejně jako David Bowie, Carlos Santana, Ry Cooder, Iggy Pop nebo Dežo Ursiny a Michal Prokop. Co se vám vybaví, když se řekne „moje generace“?
Samozřejmě se mi vybaví, že v druhé půlce 60. let tu byla obrovská exploze, kdy minimálně každá škola, a někdy i každá třída měla svoji kapelu. Rostly jak houby po dešti, křižovaly kulturáky a hospody. Bigbít se rodil, dnes je to už jedna z mnohých disciplín, tehdy to byl celosvětový kvas. Měl souvislost s leckdy naivním, pacifistickým postojem, s hippies. Muzikantů z té doby, kteří tu muziku dělají, je hrozně málo, bolševikem to bylo sešlapané a rozdupané. Způsobil obrovský odliv muzikantů z bigbítu do popových sfér, kde se chtěli uživit. Takže u nás ten vývoj nebyl úplně přirozený, ale ten kadlub 60. a začátku 70. let je evidentní. A já jsem rád, že mě to potrefilo.
