Jak už to v Čechách ve druhé polovině 20. století u lidí nepohodlných chodilo, byla v životě vším možným – malířkou, arteterapeutkou, prodavačkou nábytku, pošťačkou, pomocnou vychovatelkou dětí se sluchovou vadou, sanitářkou v psychiatrické léčebně i signatářkou Charty 77, ale také mariánskou ctitelkou, silně inspirovanou židovskou kulturou (obzvlášť chasidismem), manželkou básníka Ivana Martina Jirouse a matkou dvou dcer, Marty a Františky.
Její život byl a je propojen – narozením, životem a teď i hrobem – se Starou Říší, vesnicí na Vysočině, kde její děd, vydavatel a překladatel Josef Florian, založil a „kormidloval archu“ neobyčejného vydavatelského podniku s názvem Dobré dílo, které se s okruhem spolupracovníků stalo důležitým obrozujícím počinem českého katolicismu. Knihy, obrazy a grafiky výtvarníků kolem Dobrého díla (Josef Čapek, Bohuslav Reynek, Georges Rouault, vestfálští grafici aj.), výtvarná práce matky Marie a otce, malíře a restaurátora Otto Stritzka, zásadně ovlivnily Julianino směřování k malířství i k spirituálnímu pohledu na svět.
Dalším zásadním podnětem se jí v roce 1964 stala práce v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kam nastoupila jako arteterapeutka (kvůli svému „náboženskému postoji“ nemohla studovat). Arteterapie byla tehdy u nás v úplných počátcích, a tak mohla Juliana rozvíjet se svými „žáky“ rozličné výtvarné postupy.
Jednou vzpomínala: „Úplně nejlepší tam byla babka Sojková, která kreslila samé slepice. Pokreslila celej velkej arch slepicema, které jí pak začaly utíkat z papíru, ona je kreslila po stole a pořád dál a dál...“ Tato zkušenost i tehdy probíhající vědecký experiment s LSD, kterého se účastnila, jí umožnily osvobodit se od konvenčnějšího malování a uvolnily jí ruku pro smělejší motivy a větší barevnost.
Zaujetí Martinem Jirousem
Vernisáž její první samostatné výstavy se uskutečnila v Praze 19. srpna 1968. Když si pak o dva dny později šla brzy ráno na Smíchově koupit mléko, začaly jí před očima projíždět kolony sovětských tanků. Mléko nakonec nekoupila a srpnové dny okupace strávila v ulicích hlavního města.
V tomtéž městě, jen o čtyři roky později a již v normalizační prašivině, potkala v hostinci U Soudku historika umění a manažera skupiny The Plastic People of the Universe Ivana Martina Jirouse, publikujícího kunsthistorické texty ve Výtvarné práci, které s chutí čítávala. Jirous ji zaujal na první pohled – svým temperamentem i jemností. Jenže za pár měsíců jí zmizel z obzoru, neboť byl zatčen Státní bezpečností a poprvé uvězněn.
Korespondence a Jirousovy cesty do Staré Říše je znovu k sobě přivedly a v lednu 1976 se za Ivana Jirouse provdala v kostele v Hostimi u Moravských Budějovic. Oddával je tehdy neformální P. Bohumil Kovář, který byl na přelomu padesátých a šedesátých let vězněn ve Valdicích, o kterých na jednom předmanželském sezení budoucím manželům vyprávěl.
Jedna z fotografií z té doby zachycuje dvojici novomanželů na oslavě v hospodě U Šolců – oba mají výrazné neforemné brýle, Ivan mužně objímá Julianu za hlavu a za měkké rozpuštěné vlasy a líbá ji na čelo. A nad nimi na věšáku visí dva ze svatebních darů – prasečí hlava s cigárem pod rypákem a knížka o Michelangelovi.
Jirous je ve stejném roce komunistickými soudci podruhé uvězněn (1976–1977) a po další kriminální odluce (1977–1979) se manželům narodí dcera Františka a o rok později Marta. Tehdy žijí ve Staré Říši. Nejtvrdší zkouškou se pro ně stalo čtvrté Jirousovo věznění (1981–1985) právě ve Valdicích a po propuštění ochranný dohled, kdy se básník musel každý den jezdit hlásit do Telče na služebnu Veřejné bezpečnosti.
Zemřela výtvarnice a signatářka Charty 77 Juliana Jirousová. Bylo jí 79 let |
Z Jirousových kriminálních let existuje neobyčejně silné svědectví v podobě vzájemné korespondence obou manželů, která vyšla knižně v roce 2015 pod názvem Ahoj můj miláčku. Nelze nesrovnávat s vězeňskou korespondencí jiného českého básníka, který si svých devět let odpykával v padesátých letech, Jana Zahradníčka a jeho manželky Marie.
Zahradníčkovy a Jirousovy spojují mnohé společné prožitky a příbuznosti. Nejvýraznější je nesamozřejmá obětavost manželek, kterou Jirous reflektuje v listu poslaném Julianě z Valdic: „Miláčku, myslím na tebe s neobyčejnou vroucností. Kéž by Pán Bůh dal, abych Tobě i holčičkám mohl ještě vynahradit tahleta léta.“
Malířka světců a světic
Přestože se manželé Jirousovi později rozešli, neztratili k sobě cestu a Juliana často zdůrazňovala, jak je za život s Martinem vděčná: „Měl na mě velký vliv, díky němu jsem se osvobodila od uzavřených katolických způsobů a myšlení. Měla jsem ho ráda a to bylo nejdůležitější.“
Juliana Jirousová se v posledních letech života, s neutuchající trpělivostí, ponorem a soustředěním, věnovala malování. Barevné pastely s postavami světců a s nevšední, často velice vtipnou a invenční ikonografií odkazovaly k lidovým malbám i k byzantskému umění.
Malířka bývala při práci doslova médiem příběhů světic a světců, které přenášela na papír. Vedla s nimi hovory, žádala je o pomoc. A legendistické příběhy nevyprávěla jen o středověkých postavách, ale i o těch, kteří byli jejími současníky, třeba o číhošťském faráři Josefu Toufarovi, kterého zachytila s andělem nesoucím na zádech v batohu zdravotní pomůcky.
Když Ivan Jirous čekal na propuštění z Valdic, napsal do dopisu adresovaného Julianě do Staré Říše: „Milá Juliánko, tak tohle je poslední dopis odtud; uf! Zdá se, že jsme to zlezli, ty hory času... Přijedu za světla.“ Právě, ty hory nesnadného času a to světlo! Juliana Jirousová procházela životem s osvobozujícím smíchem, tvořivostí a s vědomím, že uneseme to, co nám je naloženo. A to světlo? Když jste ji někdy pozorovali, ten její křehký tělesný habitus, měli jste dojem, že už tady na zemi tak trochu přebývá v andělském světle.
