Lidovky.cz: Co vás přivedlo ke kolotočářům? Měla jste jako děcko ráda kolotoče, střelnici, strašidelný zámek, srdce z perníku?
Vyrostla jsem na vesnici, kde se každoročně konala v polovině prázdnin svatoanenská pouť, která pro nás představovala vrchol roku. Nikam jsme nejezdili, neměli jsme ani auto. Nové šaty, co mi mamka ušila, řetízkáč a štěstí ze střelnice pro mě byly největší zážitek. Už jako malou mě hodně zajímali i ti lidé, co přijíždějí a po kterých zůstává prázdný plac. Na kolotočích mi bývalo špatně, tak jsem tam jen tak obcházela, posedávala a prohlížela si je. Vždycky mě rozechvívali, rozesmávali, ale taky rozesmutňovali. Dávno jsem jim chtěla věnovat knihu, ale vůbec mě nenapadlo, jak těžké bude se k nim pořádně dostat.
Lidovky.cz: Na světské se lidi dívají většinou skrz prsty jako na podezřelé živly na hraně zákona. Jak jste je poznala vy?
Všichni jsme zatížení předsudky. Já se snažím jimi nenechat ovlivňovat – a do různých prostředí vstupuju bez očekávání, lidi nestavím do žádných rolí, chci je poznat co nejblíž. Proto jsem se světskými byla několikrát i na štaci a obsluhovala kolotoče. Pro mě jsou to hlavně lidé mnoha řemesel, velmi operativní, rychlí, rodinní, silně manželsky soudržní a svobodnější než většina z nás. A já každému, kdo není unifikovaný, jde si za svým, a klidně na hraně, pokud tím neubližuje druhým, obrovsky fandím.