Lidovky.cz: Proč vůbec řeholnice, co tě k řádovým sestrám přivedlo?
Poprvé mě napadlo, že se jimi budu zaobírat po Žítkovských bohyních, ty byly reliktem pohanství. Chtěla jsem poznat i druhu stranu: katolickou víru. O tom, co řeholnice za totality prožívaly, jsem četla v memoárech Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Zaujaly mě i tím, že jejich ponížení v kriminálech bylo ještě větší: jejich intimita byla uzavřenější než u jiných politických vězeňkyň. Vyšetřovatelé jim prohledávali vnitřní orgány, jestli tam nepašují papežskou encykliku, jednu matku představenou dokonce během „lékařské prohlídky“ zbavili panenství. To mi připadlo jako obrovský útok na jejich ženství, na jejich důstojnost.
Takže jsem navštívila Bílou Vodu, kde je jednak Muzeum izolace, internace a integrace, jednak velký hřbitov. A tam mi to došlo: ty ženy si zaslouží, aby jejich příběh někdo odvyprávěl. A mě to lákalo, protože kromě tragických momentů nabízí i nadějeplné aspekty. Komunistický režim řeholnice sice trýznil, dopouštěl se na nich otřesných křivd a bezpráví, ale morálně zvítězily ony, nenechaly se pokořit a dožily sice v internaci, ale s klidem v duši. Na tom hřbitově to bylo obrovsky cítit…
